Download: ftp://slamaci@147.32.8.168/ heslo viz u tohoto příspěvku - vybrané věci (včetně titulků) i RapidShare

Fórum překladatelské skupiny ZDE
Profil překladatelské skupiny ZDE

Aktualizace:

25.5.2012 --> titulky k Hellsing OAV 9
24.5.2013 --> titulky k Hellsing OAV 10
11.11.2013 --> titulky k Dragon Ball Z 1-16
04.10.2014 --> beta titulky k One Piece movie 9 [yibis] - do titulky-beta sekce na našem FTP

neděle 5. srpna 2018

...a zase zpátky

DEN 29, středa 1. 8. 2018

Vstáváme už v šest ráno a se zabalenými kufry vyrážíme na letiště. Tím pádem se musíme dostat z Tokia zpátky do Narity, ale tam od nás jede vlak a JR pasy nám dnes stále ještě platí.


poznámka: možná ještě něco málo Marek dopíše, pak to sem přihodím
(jinak do Prahy jsme více méně v pohodě dorazili a zbylé poznámky, byť psané primárně průběžně v Japonsku, sem nahazuji až z domova)
Celý příspěvek...

Chrámy a krámy

DEN 28, úterý 31. 7. 2018

Dnešní dopoledne věnujeme balení. Nakoupili jsme toho opravdu dost - pro představu: oficiálním zvířecím maskotem našeho balení je narval.

Kolem poledne vyrážíme k blízké svatyni. Měl jsem představu, že bych chtěl znovu navštívit chrám Sensódži a suvenýrovou uličku v jeho blízkosti, jenže jsem si spletl název, a tak jsme s Tomášem skončili u svatyně Sendžu. A tak jsme si aspoň zašli do blízké velké stojenovky, kde jsme mohli koupit všechno, co by se ještě mohlo hodit jako suvenýr.

Vrátili jsme se na pokoj a kolem třetí jsme se vydali na další kolo střetu s chrámem Sensódži. Po cestě k němu jsme se kdovíjak ocitli v uličce plné krámků s noži. Bohužel, nože tu sice byly velice kvalitní, ale zároveň neskutečně drahé, s cenami, které se pohybovaly v desetitisících. Převážně jenů, ale někdy i korun. Kupovat takový nůž opravdu nemá smysl, pokud nejste vyloženě profesionální řezník, kuchař nebo sériový vrah.

Nakonec jsme chrám Sensódži našli. Podíval jsem se i dovnitř, ale jen těsně před zavírací hodinou. Suvenýrovou uličku, na kterou jsem se tolik těšil, jsme jen letmo proběhli a ani jsme nic nekoupili. Spěchali jsme do Akihabary, kde jsme opět jednou měli sraz s Liborem. Opět jsme prošli nějaký ten obchod s figurkami a jinými parafernáliemi, a pak jsme se vydali na večeři do KFC, protože většina z nás už nemá hotovost a je odkázaná jen na karty. Nakonec jsme se postupně vydali spát - naše poslední noc v Japonsku.
Celý příspěvek...

Život na vysoké noze

DEN 27, pondělí 30. 7. 2018

Dnes vyrážíme až kolem poledne - jsme tu už skoro měsíc a začíná nás to zmáhat. Dnes chceme vyrazit na Skytree, a to ve složení já, Tomáš a Vašek. Je to kus cesty a nakonec si přikupujeme lístek na vlakovou linku Toba, abychom měli víc času.

Skytree je vysoký 634 m (jak nám neustále připomínají jeho maskoti), ale zevnitř vypadá menší než Tokijská věž - je to hlavně proto, že jeho výtahy jsou neskutečně rychlé. Navštívili jsme vyhlídky ve výšce 350 a 450 m nad zemí, ale i když jsme tam strávili hodně času, zas tak moc se tam toho nestalo. Převážně šlo o focení. Ani suvenýrů jsme moc nekoupili.

Sešli jsme dolů skrz několik pater krámů a vydali jsme se k nějakému nádraží JR (po složité fotooperaci na mostě). Došli jsme tam, neomylně vedení Google Maps a Pokémon Go, a začali jsme uvažovat. Stále máme problémy s penězi, jenže tentokrát opačně - potřebujeme utratit naši hotovost, než odjedeme. Chtěli jsme s Tomášem ještě na suši, a tak jsme podle recenzí jedno vyhledali. Podnik se jmenoval “Suši no Midori” a nacházel se ve čtvrti Šibuja. Chvíli nám trvalo ho najít - byl zastrčený ve čtvrtém patře velkého obchodního domu, ale nezklamal nás. Jedinou stinnou stránkou bylo, že jsme si u vchodu museli vzít číslo jako v bance a trvalo asi čtyřicet minut, než nás pustili dál. Jídlo bylo ale vynikající - kousky ryb velikostí výrazně přesahovaly rýži a bylo to snad poprvé, co jsem ochutnal tučného tuňáka. Bohužel se to dá jen těžko popsat - ale on k tomu jistě někdo dodá obrázek.

Do hotelu se vracíme až poměrně pozdě večer. Zítra máme poslední celý den v Japonsku!
Celý příspěvek...

V jednom kuse něco

DEN 26, neděle 29. 7. 2018

Ráno opět vyrážíme na bleší trh. Tentokrát jsme Karla mazaně poslali napřed, aby zjistil, zda se tentokrát koná. Koná. A tak tam vyrážíme a prohlížíme si místní výprodeje. Je tu k dispozici spousta věcí za velice příznivé ceny - zvlášť pro nás, kterým se už krátí pobyt a nemají už tolik hotovosti. Karel s Lukášem si kupují pěkný kožený kufr, který bohužel ihned zaplňují.

Potom vyrážím s Tomášem do blízkého akvária Šinagawa, které je asi kilometr cesty přes park. Vstupné je lidové (na akvarijní poměry) a i když to tu není velké, k dispozici je slušná řádka věcí včetně hejna sépií a výstavy nahožábrých plžů.

S Karlem a Lukášem se setkáváme u Tokijské věže. Tento televizní vysílač z roku 1958 má výšku 333 metrů a my vyjíždíme na hlavní vyhlídkovou plochu ve výšce 150 m. Je odsud docela pěkný výhled na Tokio, ale rád bych ještě vyzkoušel podstatně vyšší Skytree.

V Tokijské věži je také zábavní park věnovaný naší oblíbené sérii One Piece. Koupili jsme si kombinovaný lístek, abychom se tam dostali, což nebylo levné. Zas tak moc mě to nenadchlo - říkám si, že asi na tyhle věci nejsem typ. Hlasitá světla a jasné zvuky mě vyvádějí z míry a zdejší hry se zdají být dělané tak, aby je člověk mohl snadno skoro, ale ne úplně vyhrát, a to mě strašlivě deprimuje. Mám pocit, jako by se mi tu všichni za mými zády smáli kvůli mé neschopnosti. Nemám jinou možnost než umrtvit své emoce a nějak to přetrpět. One Piece je stále jedna z mých oblíbených sérií, ale ne díky tomuto parku - to rozhodně ne.

I přesto jsme tu vydrželi až téměř do zavírací hodiny, která je v deset večer. Směřujeme domů; zbývající čas v Japonsku máme volnější, tak uvidíme, co se stane.
Celý příspěvek...

Podivný atraktor

DEN 25, sobota 28. 7. 2018

Noc přešla klidně. Bylo zatmění Měsíce, ale nikdo z nás ho neviděl. Za prvé, začalo až poměrně pozdě k ránu a nikdo z nás nebyl vzhůru. Za druhé, ta nejlepší část začala až poté, co Měsíc tady v Japonsku zapadl, takže bychom ji neviděli, ani kdybychom vzhůru byli. Za třetí, je pod mrakem.

Když vycházíme ven, z nebe padá voda. Mám matný pocit, že pro to existuje nějaký termín, ale je to už tak dlouho, že si nevzpomínám. Směřujeme vlakem, a posléze i jednokolejkou, ze které je báječný výhled, na bleší trh do čtvrti Šinagawa, ale přestože jsme se po cestě setkali hned s několika druhy místního hmyzu, po blechách jako by se zem slehla. Trh se zřejmě nekoná, protože… dešťuje? Je to ten správný termín? Karel se nevzdává a vede nás k jinému trhu. Opět marně. A tak se rozdělujeme a opět vyrážíme do Akihabary. Ta na nás působí mocnou přitažlivostí. Je tu nejen všechno, ale dokonce i něco málo navíc.

Po cestě s Tomášem, se kterým tvoříme stabilní dvojici, protože máme dohromady jen jeden klíč, nacházíme spoustu podivných věcí, ale naším hlavním cílem je najít kufr. Máme dohromady jeden velký kufr, který jsme přivezli z Prahy, a ten evidentně stačit nebude. Nakonec nacházíme podivuhodný outdoorový kufr, který má všechny vymoženosti. Poněkud mě překvapuje, že do něj rovnou nezamontovali i televizi. Cena odpovídá kvalitě - alespoň doufáme. S kufrem v ruce směřujeme na pokoj. Stále deští.

Vyrážíme znovu ven a co čert nechtěl, zase míříme do Akihabary. Jsme mokří, ale spokojení. Zítra bychom rádi znovu zkusili trh.
Celý příspěvek...

Tři ze tří

DEN 24, pátek 27. 7. 2018

Ráno vyrážíme kolem deváté a jedeme zpátky na nádraží Ueno. V Amanodašihate jsme si totiž zjistili, že třetí z oněch tří legendárních vyhlídek na Japonsko se nachází v místě zvaném Macušima, které je nedaleko od Tokia - a tak se tam vydáváme, abychom měli sto procent.

Z Ueno jedeme šinkanzenem do města Sendai, a tam přesedáme na lokálku. Po příjezdu do Macušimy zjišťujeme, že tu jsme poněkud špatně - vyhlídka je u jiné stanice, kam odsud navíc nejezdí přímé spojení. Ale je to jen pár kilometrů, a tak se vydáváme pěšky.

Počasí se dnes trochu umoudřilo, je pod mrakem a fouká čerstvý vítr. Brzy se dostáváme k moři. Stejně jako ostatní dvě vyhlídky, i tato je o moři. V Macušimě se lidé dívají na řadu malých ostrůvků v moři, které jsou porostlé borovicemi (odtud název Macušima - “ostrov borovic”).

Kromě ostrovů jsou tu i další atrakce. Na oběd míříme na místní rybí trh. Mají tu ramen s nejrůznějšími mořskými plody včetně krabích klepet a ústřic, a také špíz z hovězího jazyka. To sice není mořský tvor, ale je to místní specialita, tak ho beru.

Po obědě směřujeme do muzea. Je tu muzeum věnované Date Masamunemu, proslulému místnímu vládci z šestnáctého století. Několik pater tu naplňují dioramata o jeho životě a v přízemí jsou navíc voskové figuríny slavných rodáků z okolí Macušimy.

Jdeme se ještě podívat na vyhlídku na ostrůvek Ošima. Vede tam tradiční červený klenutý můstek, ovšem už moderního typu, z kovových trubek. A potom už se blíží šestá hodina a my směřujeme na to druhé nádraží a míříme zpátky do Tokia.

Zítra chceme zkusit nějaké místní trhy.
Celý příspěvek...

Země zaslíbená

DEN 23, čtvrtek 26. 7. 2018

Ráno se ještě koupeme, a potom v japonských jukatách vyrážíme na snídani. Není špatná (snad jen nedovařené vejce je mi trochu proti srsti) ale večeři se nevyrovná.

My se však vyrovnáváme s Tylerem. Tato návštěva horkých pramenů byla levnější než minule - asi proto, že jsme v letovisku a ne v zapadlé vísce v horách.

Tyler nás veze na nádraží Togura (nějak se mu podařilo nacpat do auta všechna naše zavazadla) a my vyrážíme směr Tokio!

Po poměrně krátké cestě lokálkou do Nagana a necelých dvou hodinách v šinkanzenu končíme ve stanici Ueno, která už je v Tokiu. Odtamtud jedeme místní linkou do Minami-Sendžo. To je stejná stanice, u které jsme bydleli i posledně, ale hotel se liší - jsme v podniku jménem Meigecu. Jsou tam palandy - celkově podobné ubytování jako v Naze nebo v Kagošimě. Uložíme kufry a vyrážíme ven - chceme dnes vidět Akihabaru.

Jo, to jsme si dali.

Akihabara je pro nás otaku zemí zaslíbenou. Je to místo, kde se jeny magicky a bez našeho přičinění mění v různé figurky a jiné doplňky. To je aspoň moje verze, a od té neustoupím.

Rozdělili jsme se do skupin a prošli různé podniky. Obchodní dům, kam jsem zamířil já s Tomášem, měl deset pater, většinou narvaných figurkami, kartami, modely a bůhvíčím ještě.

Večer už jsme pěkně utahaní. Zítra chceme zase vyrazit ven z města a trochu se porozhlédnout po okolí.
Celý příspěvek...

Všude samé hrady

DEN 22, středa 25. 7. 2018

Ráno vyrážíme v osm hodin. Tyler nás veze na nádraží, a my vyrážíme do blízkého města Macumoto (znamená to něco jako “původ borovic”). Macumoto miluje svou historii - celé město je jako jedno velké muzeum.

Hlavní atrakcí je ovšem zdejší hrad. Říká se mu “Černý hrad” a je to vůbec nejstarší dochovaný hrad v Japonsku - 400 let! Prodělal pochopitelně nějaké ty rekonstrukce, ale vypadá nádherně. Jen kdyby se tam člověk nemusel pořád přezouvat. Začínám mít podezření, že se jedná o starý samurajský trik - pokud nepřítel dobude hrad, mohou ho obránci pobít, zatímco se přezouvá.

Po hradu se vydáváme do městského muzea. Tam ani nepotřebujeme vstupenku - platí ta z hradu. V muzeu je hodně o historii města, a také část expozice střelných zbraní (druhá část je na hradě). Bohužel, po návratu na nádraží zjišťujeme, že další vlak jede až za hodinu. A to dnes chceme ještě stihnout hrad Arato, který se nachází u Čikumy! Naštěstí nás Tyler vyzvedává na nádraží a veze nás až k hradu. Ten je na vysokém kopci - pěšky bychom se tam plahočili bůhvíjak dlouho.

Arato je jiný typ hradu - v podstatě to jsou opevněné kasárny s rozhlednou. Hrad sám skoro není vidět - není to žádný symbol postavení, ale funkční tvrz.

Scházíme dolů z kopce, na kterém je i buddhistický chrám a šintoistická svatyně plodnosti. Lezeme do lázně a večer si užíváme typickou rjokanovou večeři složenou z mnoha chodů. Pravda, některé z nich, jako třeba polévka s… čímsi, snad řasami, snad klíčky, se nesetkávají s nadšením.

Máme tu druhou a poslední noc, zítra už jedeme do Tokia!
Celý příspěvek...

Ať žijí prameny!

DEN 21, úterý 24. 7. 2018

Ráno balíme, což už není nijak jednoduché. Musíme rozdělit suvenýry na pevné (například soška draka), měkké (například plyšová běluha) a křehké (například různé figurky) a vyčlenit ty křehké do zvláštních tašek. Kufry se nakonec daří zavřít, a tak směřujeme na nádraží. Nakonec jsme toho v Kjótu zas tolik nestihli! Ani jsem se nepodíval do chrámu Kijomizu-dere (tam se byl podívat jen Tomáš), který je hned u hotelu. Ech, stejně všechny vypadají skoro stejně…

Dnes máme předposlední stěhování. Přejíždíme do stanice Togura poblíž Nagana a vůbec to není jednoduchá cesta. Nejprve směřujeme šinkanzenem do Nagoji, a odtud rychlíkem do Šinonoi. Posledním krokem je lokálka, kde už JR pasy neplatí. A od nádraží Togura (ve městě Čikuma u stejnojmenné řeky) máme ještě kus cesty pěšky. Naštěstí nás svezl místní autobus, a to až skoro k našemu ubytování, Kamesei Rjokan.

Majitelem tohoto rjokanu je překvapivě vytáhlý Američan jménem Tyler, který se hrozně divil, že se tam tak sápeme. Prý by pro nás ochotně přijel autem - a navíc se dozvídáme, že v dojezdové vzdálenosti je ještě nádraží Obasute, které obsluhuje JR, takže jsme ani nemuseli platit lístek. No, propříště.

Když Tyler viděl naše katany, hned nás zavedl ke svému sousedovi. Ten byl vzdáleným potomkem skutečného samuraje a měl v domku slušnou sbírku jeho zbraní a dokonce i brnění. Mohli jsme si tedy “osahat” pravou, čtyři sta let starou katanu, a dokonce i mušketu.

Ale na další průzkumy města už je pozdě. Večeři v rjokanu nemáme (tu jsme objednali až na zítřek), a tak vyrážíme ven. Tyler nám poradil, že specialitou tohoto města je “ošibori udon” - silné nudle s vývarem z ředkví daikon. Zkusili jsme to a bylo to výborné - vývar byl dost ostrý (chutnal podobně jako naše ředkvičky), ale mohli jsme si do něj zamíchat pastu miso, a tím chuť zmírnit.

Večer zalézáme do horkého pramenu a chvíli se v něm tepelně upravujeme.

Na město Čikuma bohužel moc času nemáme. Zítra chceme stihnout pár věcí v okolí.
Celý příspěvek...

Pohled pro bohy

DEN 20, pondělí 23. 7. 2018

Vyrážíme brzy - kolem šesté - a míříme na nádraží. Tam hledáme spoj do Amanohašidate, což není právě jednoduché - toto mytické místo totiž neobsluhuje společnost JR. Musíme tedy jet do města Fukučijama, a tam si koupit lístek dál.

Pokud jste o Fukučijamě nikdy neslyšeli, žádný strach - my také ne. Směřujeme na sever, do neprobádaných končin. Dostáváme se na lokálku společnosti Tango, a míříme skrz řadu tunelů dál. Kolem vidíme následky nedávných povodní - především rozpraskanou zem.

V místě jménem Mijazu musíme ještě jednou přestupovat a vydat se ještě o jednu stanici dál. Konečně jsme v Amanohašidate! Zvláštností tohoto místa je písečná kosa, která téměř přetíná zdejší záliv - úzký pruh země, dnes porostlý stromy. Ne nadarmo jde o jednu ze tří nejlepších vyhlídek v Japonsku! Legenda praví, že bůh Izanagi tu kdysi postavil žebřík, aby mohl lézt z nebe na zem a zase zpátky. Jenomže jednoho dne mu žebřík spadl do moře, a tak se zrodil tento pozoruhodný přírodní útvar. Někteří z nás se vydávají přes kosu na vypůjčených kolech, ostatní jedou přívozem. Na druhé straně je svatyně (kdysi prý velmi významná) a pár krámků se suvenýry. A lanovka.

Lístek, který jsme si v Amanohašidate koupili, nám umožňuje vyjet lanovkou na místní kopec. Jsou tu vedle sebe hned dvě - sedačková a kolejová. Výběr je jednoduchý, protože sedačková lanovka má údržbu a nejede.

Seshora je krásně vidět zdejší krajina (od toho jsme sem taky jeli). Vyjdeme ještě kousek, ale trochu nás tlačí čas - po cestě jsme si všimli pěkného hradu ve Fukučijamě a chceme si ho ještě stihnout prohlédnout.

A tak jedeme zase dolů a směřujeme zpátky k přístavu. Po cestě zpátky si kupujeme sáček krevetových tyčinek za sto jenů. I když se tyto tyčky dají i jíst (a nejsou špatné), jejich skutečný účel je jiný. Pokud vezmete tuto tyčku do ruky a natáhnete ji z lodi, okamžitě si ji vezme nějaký racek. Je jich tu spousta a nedělá jim žádný problém srovnat kurz s lodí, takže vypadají, jako by se vznášeli na místě. Poněkud nepatřičně se mezi nimi vyjímá jakýsi blíže neurčený dravec, který chytá hozené tyčky do spárů. Že by byl až tak moc vysazený na krevetovou příchuť?

Na cestu zpátky jsme nucení vysolit víc peněz - musíme totiž použít expres namísto lokálky, abychom stihli hrad ve Fukučijamě. Na druhou stranu tam můžeme jet přímo a rychle.

Ve Fukučijamě se tedy ve spěchu vydáváme na hrad. Je zrekonstruovaný, ale pěkný, útulný, 2+1 poschodí. I expozice jsou hezké, škoda jen, že se tu příliš nepočítá s existencí zahraničních návštěvníků, a tak je skoro všechno pouze japonsky.

Po páté hodině se vracíme na nádraží a směřujeme do Kjóta - tentokrát už spojem JR, a tedy zdarma. Čeká nás tu už poslední noc!
Celý příspěvek...

Památky a muzea (tentokrát už doopravdy)

DEN 19, neděle 22. 7. 2018

Ráno se vydáváme na autobus a směřujeme do Kinkakudži, čili Zlatého pavilónu. Což by bylo jistě jednodušší, kdyby se jeho jméno tolik nepodobalo Stříbrnému pavilónu Ginkakudži. Takhle si to při naší výslovnosti pletou i místní, a tak nasedáme na špatný autobus a musíme u Stříbrného pavilónu přesedat.

Zlatý pavilón pořád stojí jako už stovky let (o trapném incidentu s požárem a novým postavením před šedesáti lety se tu taktně mlčí) a nemůžu si pomoct - teď, když jsem každý pavilón viděl dvakrát, mi ten Stříbrný přijde lepší. Zlatý pavilón působí přeplácaně - jaký to má smysl potahovat budovu zlatem, jako kdyby tam trávil dovolenou král Midas?

A nyní tedy nějaká ta muzea. Lukáš vynašel Mezinárodní muzeum mangy, které se nachází v budově bývalé základní školy, a tak jsme tam přes poledne zapadli. Muzeum je koncipované především jako čítárna, kde si každý může prohlížet mangu z obrovských knihoven na stěnách. Ovšem většina je pochopitelně japonsky; jsou tu i zahraniční vydání, ale těch je poměrně málo, a hlavně: čas tíží. Užili jsme si ale expozice o zajímavých bodech mangy (některé jsme sami neznali) a nádhernou dřevěnou sochu Fénixe z proslulé série Osamua Tezuky.

Odpoledne jsme po kratším bloudění dorazili ke Kjótskému národnímu muzeu a prošli jsme si i to. Nachází se tam především historické artefakty, které jsou krásné, ale ke konci mi už začínaly splývat. V pět hodin muzeum zavřelo a my jsme se přesunuli ke krámům. Na večeři jsme tentokrát zašli do čínské restaurace, která je pod naším hotelem, a i přes určité problémy s komunikací jsme se dobře najedli.

Zítra máme v plánu výlet, který jsem navrhl já: jednu z údajně nejlepších vyhlídek v Japonsku, Amanohašidate. Dlouhé jméno odpovídá dlouhé cestě - musíme vstávat brzy!
Celý příspěvek...

Trhni, co můžeš

DEN 18, sobota 21. 7. 2018

Dnešní den je víceméně volný, a tak sice vyrážíme ráno, ale v neúplné sestavě - Tomáš, známý narkoleptik, ještě spí.

Melkové chtějí prohrabat místní trhy; dnes v sobotu je na ně dobrá chvíle. Aspoň teoreticky - první trh nejen že není otevřený, ale ani se nám nepodařilo zjistit, co se s ním stalo.

Ale další trh, který se nachází u jednoho z mnoha kjótských chrámů, otevřený je, a nám z něj přechází zraky. Ceny jsou tu velmi rozmanité - někdy chytíte pěknou věcičku za pakatel, někdy po vás chtějí deset tisíc jenů za kus starého měděného nádobí, které se navíc na zdejším sluníčku ani nedá vzít do ruky.

Nakoupil jsem tam pár suvenýrů, a to celkem levně - jen mě trochu překvapila jejich váha. Obtěžkaní těmito novými zkušenostmi jsme se vydali zpátky do hotelu, abychom tam přečkali poledne - zdejší slunce má holt i své stinné stránky.

Odpoledne jsme opět vyrazili na lov suvenýrů. Tomáš se k nám připojil ze střídačky, zatímco František zůstal v pokoji. Našli jsme obchod jménem Tozando, kde se prodávají “sportovní potřeby”. Vzhledem k tomu, kolik japonských sportů je bojových, měli tam ale i slušné množství tréninkových zbraní a někteří z nás si začali se zájmem prohlížet katany.

Já po meči nijak zvlášť netoužím (i tréninkový ze zinkové slitiny, který se nedá opakovaně brousit, je dost drahý a navíc pořád tak nebezpečný, že si ho nemůžete nikam vzít) a rozhodl jsem se tedy pro dřevěný bokken a malý obušek “džutte”, abych se v případě náhlého útoku mečem mohl bránit.

Celkově jsme v tom krámu strávili asi dvě hodiny a pěkně jsme si popovídali s prodavačem, který byl - kdovíproč - Dán. A možná jsme pořád neskončili - Karel se věnuje lukostřelbě a zaujal ho dlouhý japonský luk “jumi”. Ten je ale nejen drahý, ale navíc opravdu obrovský - než se něčemu upíše, musí si ověřit, že mu ho v letadle vůbec přepraví.

Na památky už bylo pozdě, a tak jsme vyrazili do další nákupní uličky, kde si kluci už dřív všimli několika obchodů s figurkami. Po večeři (zašli jsme s Tomášem na okonomijaki do obchodního domu) diskutujeme o dalších plánech. Čas v Kjótu se nějak povážlivě krátí, a tak je rozhodnuto, že si za 600 jenů koupíme další celodenní jízdenku a věnujeme neděli památkám a muzeím. Tentokrát už doopravdy!
Celý příspěvek...

Železniční past

DEN 17, pátek 20. 7. 2018

Ráno vyrážíme z hotelu, abychom se podívali na nějaké kjótské památky. Spoiler: stihli jsme jednu.

Naší zvolenou památkou se stal Ginkakudžin neboli Stříbrný pavilón; buddhistický chrám s půvabnou zahradou. Komolý kužel z písku, kterého jsem si všiml minule, má prý představovat horu Fudži.

Melkové se pak chtěli vydat do železničního muzea. A tak jsme sjeli autobusem na nádraží, které funguje jako centrální bod, a vyrazili dalším autobusem do muzea.

Jenomže muzeum byla past. Kjótské železniční muzeum je obrovským monumentem japonských vlaků a vlakové dopravy, kde můžete prolézat lokomotivy a vagóny, zkoumat historii železnice (pravda, bez znalosti japonštiny dost útržkovitě) a prohlížet si detaily vybavení vlaků i nádraží. Je tam i docela slušná restaurace, ale všechno dohromady znamená, že se tam dá strávit hrozná spousta času, zvláště pokud jste vlakoví fanatici jako Karel.

Já jsem fanatik přes jiné věci, a tak jsem se odtrhl předčasně a vydal jsem se s Tomášem do Kjótského akvária, které bylo nedaleko. Měli tam dost draho, ale expozice byly krásné - zvlášť nádrž pro tuleně. Tuleni tam mají podvodní tunel, kterým se mohou dostat do malého válce mezi návštěvníky. Proč tam lezou, když se tam sotva vejdou, netuším.

Navíc jsme přišli právě včas na poslední dnešní vystoupení v delfináriu doprovázené nadšeným kvákáním návštěvníků vybavených prapodivným typem píšťalek.

Kluci chtěli jít večer do kina (dnes má premiéru film Bleach), ale to jsem vynechal. Zítra budeme pokračovat v prohlídce Kjóta.

DEN 17, Strana B: Filmový zážitek
(píše Tomáš)

Ve filmovém multiplexu Movix jsme si koupili lístky v automatu (cena ne o moc dražší než stojí kino v Praze) a vydali se do sálu ve vedlejší budově. Kromě Vaška jsme všichni Bleach už znali z anime a/nebo mangy, takže jsme celkem dobře věděli o co jde i s pouze povrchní znalostí mluvené japonštiny (získanou hlavně sledováním anime). Film měl na live action adaptaci poměrně slušné efekty a minimálně pro mě to byl velký zážitek, moc bych se nebránil jít na to znovu. Jinak v závěrečných titulcích jsme si všimli i jednoho českého jména, u efektů nebo filmové hudby.
Celý příspěvek...

Nara, epizoda II: Jeleni vrací úder

DEN 16, čtvrtek 19. 7. 2018

Ráno vycházíme na nádraží. Je to asi dva a půl kilometru, ale z kopce a skoro se nedá zabloudit, protože můžeme jít podle Kjótské věže, která stojí hned vedle. U nádraží si kupujeme dvoudenní permanentku na autobus, protože příští dva dny chceme strávit tady v Kjótu.

Dnes se vydáváme do Nary. Tam šinkanzeny nejezdí, a tak musíme vzít zavděk pomalejším rychlíkem.

V informacích si kupujeme další permanentku a místním autobusem sjíždíme k chrámu Jakušidži. Ten je trochu z ruky, takže posledně jsme tam nebyli - teď ale procházíme rozsáhlé dřevěné sály (vesměs rekonstrukce) s jejich báječnými sochami. Ty byly prý původně pozlacené, ale před čtyřmi sty lety je zasáhl velký požár, a od té doby jsou černé.

Po poledni přejíždíme autobusem na horní konec místního parku. Bereme to zkrátka - věnujeme čas šintoistické svatyni a chrámu Tódaidži s jeho obřím Buddhou; o tom všem už jsem psal minule. Minule mi ovšem nějak unikla svatyňová wistárie, která je údajně osm set let stará!

Pro mě samotného nejsou hlavní ty památky, ale příroda. Sleduju hmyz i ptáky, a specificky v Naře i místní jeleny. Chtěl jsem se s nimi skamarádit pomocí jeleních krekrů, ale jak jim jednou nabídnete žrádlo, jdou po vás. Jeleni, japonsky nazývaní “šika”, tu lidi docela slušně šikanují.

Ne všichni - jakási laň mě po návštěvě Buddhy začala obletovat a olizovat ze mě pot. Asi měla velkou žízeň.

Další narskou atrakcí je místní suši restaurace, která se pyšní nejdelším pásem suši na světě. Není to zas tak moc; v tomto oboru asi není velká konkurence. Suši je celkem netučné, a tak byl nejmastnější částí návštěvy účet; ale co - je to naše první pořádné suši tady.

Většina výpravy chce ještě navštívit bazar, ale já s Františkem raději směřujeme zpátky do Kjóta. Chytili jsme ale pouze lokálku, a to ještě zpožděnou, takže cesta trvá poměrně dlouho.

Tohle je na nějakou chvíli poslední výlet, teď budeme prohlížet Kjóto.
Celý příspěvek...

Den vyhrazený architektuře

DEN 15, středa 18. 8. 2018

Ráno vyrážíme opět brzy. Chceme si totiž zarezervovat návštěvu císařského paláce. Ten je v docházkové vzdálenosti od hotelu, ale je to bohužel poměrně dlouhá docházka - trvá to nějaký čas, zvlášť v tom vedru.

V císařském paláci zjišťujeme, že stará pravidla už neplatí: do paláce se může chodit bez rezervace. A tak si ho procházíme; je stejný jako minule.

Je tu ještě jeden palác a dvě vily kdesi v Kjótu, které rezervaci vyžadují, ale to už dnes neřešíme; místo toho jedeme metrem na nádraží a směřujeme do města Himedži.

Už jsme tam vlastně byli - projížděli jsme tamtudy na cestě do Kjóta. Ale teď chceme navštívit zdejší proslulý hrad, největší z těch dochovaných. Je už odpoledne, a tak jedeme místním vyhlídkovým autobusem, abychom všechno stihli. Hrad Himedži mi připomíná Hikone, kde jsme byli minule, jen ve větším měřítku. Také je ze dřeva, jenže postavený do výšky úctyhodných sedmi podlaží!

Sluníčko během naší prohlídky zalezlo za mraky a teplota tak klesla z “příšerné” na pouze “nesnesitelnou”. Ještě koukáme na místní obchody (jako obvykle), a pak směřujeme na nádraží. Tam nás čeká další drama - Karlovi, který na hrad nešel, protože už tam byl, a raději si šel prohlédnout místní muzea, se podařilo ztratit jeho JR Pass! A to je problém, protože tyto pasy se v případě ztráty nedají nijak nahradit. Naštěstí brzy zjišťujeme, že jeho JR Pass kdosi našel a odevzdal (bohužel nemáme nejmenší ponětí, kdo to byl) a po zhruba čtvrt hodině, kdy prolézáme kanceláře na nádraží, jsme ho ve Ztrátách a nálezech zdárně získali zpět. Můžeme tedy vyrazit zpět do Kjóta.

Tam si dávám večeři v obchodním domě a směřuju na hotel, protože mě to vedro nějak zmohlo. Zítra směřujeme do Nary!
Celý příspěvek...

Kjótská sauna

DEN 14, úterý 17. 7. 2018

Vstáváme poměrně brzy a balíme kufry. A tady začínají problémy - nejen že moji plyšáci, které sbírám po akváriích, dosáhli kritické hmoty a už se mi nevejdou do kufru, ale navíc se mi objevila ošklivá trhlina na batohu. S tímhle batohem jsem procestoval Island a Kanárské ostrovy, ale nic naplat - jeho cesta končí. Zatím ho provizorně nesu obráceně.

Cestujeme tramvají na nádraží a vydáváme se šinkanzenem do Kjóta. Není to dlouhá cesta, a kromě přesedání v Kóbe není ničím zajímavá.

V Kjótu nás okamžitě udeřilo do tváře horko. Po záplavách, které nedávno postihly Japonsko, přišla vlna veder, která je i na zdejší léto extrémní. Spěcháme do klimatizovaného autobusu č. 206 a jedeme k našemu ubytování - hotelu Amenity.

Tady narážíme na další potíž - kdovíproč nás totiž nemohou ubytovat dřív než ve čtyři hodiny a zatím je teprve jedna. A tak si tam jen necháváme zavazadla a míříme ven.

Trefili jsme se právě do festivalu Kjóto Gion Macuri. Rádi bychom ho viděli, ale to musí počkat; je tu stále problém s Karlovým zubem.

Nedaleko u hotelu je naštěstí zubní ordinace. Přes poledne tam neošetřují, ale úspěšně Karla objednáváme na tři hodiny. Zbylý čas zabíjíme procházkou po městě, ale upřímně - je to děs. Já mám pověst teplomilného organismu, ale když teplota přesáhne 36 stupňů, už mě to nechává poněkud chladným.

Jsme docela rádi, když se můžeme vrátit do klimatizované ordinace. Ošetření je sice jen provizorní, ale rychlé a odborné, a dokonce i poměrně levné - není to zrovna pakatel, ale k závratným částkám, kterých jsme se obávali, to má daleko.

A po této návštěvě se už pomalu můžeme vrátit do hotelu a ubytovat se. Tady se mi podařilo zaplatit celé ubytování kartou (je to přes 20 000 Kč, protože je nás šest a budeme tu celý týden), a tím pádem získávám od ostatních skoro 100 000 jenů. To jsem potřeboval - po zaplacení dluhu za předchozí ubytování mi skoro nic nezbylo.

Musím říct, že ze všech našich dosavadních ubytování je tohle nejlepší. Velké, prostorné pokoje a zvláštní postelové “kapsle” - každá postel je jako oddělená uzavřená kóje se zásuvkou a světlem. Vzhledem k neutuchajícímu horku se raději až do šesti večer ukrýváme na pokojích, a pak vyrážíme do večerního Kjóta. Zatímco minule jsme bydleli až na okraji města, tentokrát jsme ve středu dění - netrvá dlouho a vidíme dokonce i něco málo z průvodu.

Jako obvykle prolézáme pár krámů a já v místním Book Offu nacházím batoh, který by měl být důstojným nástupcem toho roztrhaného. Také tam nacházím podivuhodné stojenové balíčky - každý je jiný a obsahují všechno možné. Hodně suvenýrů, které na této cestě kupuju, je vlastně určeno pro mého synovce Kubíka v několika jeho příštích vývojových stádiích.

Padla noc, a pravděpodobně i nějaký ten teplotní rekord. Vracíme se do hotelu a zaléháme. Zítřek jsme se rozhodli věnovat hradu Himedži.
Celý příspěvek...