Download: ftp://slamaci@147.32.8.168/ heslo viz u tohoto příspěvku - vybrané věci (včetně titulků) i RapidShare

Fórum překladatelské skupiny ZDE
Profil překladatelské skupiny ZDE

Aktualizace:

25.5.2012 --> titulky k Hellsing OAV 9
24.5.2013 --> titulky k Hellsing OAV 10
11.11.2013 --> titulky k Dragon Ball Z 1-16
04.10.2014 --> beta titulky k One Piece movie 9 [yibis] - do titulky-beta sekce na našem FTP

sobota 31. srpna 2013

Den pátý - Na hradě, v zahradě

Japonsko má, stejně jako Česká republika, svůj díl středověkých hradů. Dochovalo se jich ovšem jen málo; většina jich skončila jako zdroje stavebního materiálu pro další stavební projekty. Od té doby bylo několik hradů zrekonstruováno, ale to už tak nějak není ono. Byli jsme rozhodnutí navštívit nějaký původní, originální, pravý japonský hrad.

Nejslavnějším japonským hradem je samozřejmě hrad Himeji, a ten jsme také původně plánovali navštívit. Jenže zasáhl osud - hrad Himeji je v rekonstrukci a celý ho pokrývá lešení. Tam bychom z návštěvy nic neměli.

Rozhodli jsme se tedy pro jiný hrad - hrad Hikone, městečka ležícího poblíž Kjóta. K cestě jsme samozřejmě opět využili vlak; tentokrát lokální spoj, který necelých osmdesát kilometrů trati překonal za hodinu a kousek. A tak jsme se ocitli ve městě, které je, jak se zdá, zcela mimo běžné turistické trasy.

Ono to dává smysl - které hrady navštíví cizinec v České republice? Pražský hrad, možná Karlštejn. Kolik jich ale zavítá na Trosky nebo na Žebrák, pokud se vysloveně nejedná o nadšence přes hrady? Zkrátka a dobře, za celou dobu strávenou ve městečku Hikone jsme tam nenarazili na jediného dalšího Evropana či Američana. Dost možná jsme tam toho dne byli jedinými cizinci.

Což je na jednu stranu škoda, protože hrad Hikone je opravdu úžasné místo, které by si nikdo neměl nechat ujít. Ale trpí bohužel ve stínu svého většího a úspěšnějšího bratříčka Himeji.

Sám hrad se, jak už bývá u hradů zvykem, nachází na kopci, kam jsme se škrábali poměrně ztěžka. Pozdě jsme pochopili, proč jsou dole u vchodu zdarma k zapůjčení bambusové hole. Ale nakonec jsme se přes několik bran dostali až do vlastní budovy hradu. Ta má rozměry na hrad poněkud skromné - je to spíš takový větší domek. V tom jsme však po turistické trase prolezli, co se dalo. Zvláště schodiště dávala zabrat, byla totiž tak strmá, že šlo mnohdy spíše o žebříky. Navíc jsme celou dobu táhli v ruce boty - zatímco v Čechách vám na hradě dají návleky, v Japonsku vám dají pouze igelitový pytlík, do kterého si boty dáte.

Musím říct, že při pohledu na to krásné opevnění a dokonalou strategickou polohu jednotlivých věží člověk až zalituje toho, že tento hrad nebyl za celou svou historii ani jedinkrát napaden.

K hradu patří i zahrada s jezírkem. V typickém stylu japonských zahrad se jedná o místo, kam člověk chodí rozjímat, nikoli pracovat (to za něj udělá služebnictvo). Místo jako stvořené k tomu, abyste si sedli na lavičku a skládali básně o pomíjivosti života cikády, to vám povím.

Ale kromě tohoto hradu nebylo ve městě, které má pouze něco málo přes 100 000 obyvatel, celkem nic k vidění - s výjimkou místního maskota Hiko-nyan, bílé kočky v rohaté samurajské helmě, kterou jste mohli vidět všude. Poobědvali jsme u McDonalda, neboť i v cizině je občas dobré připomenout si chuť... jiné ciziny, a potom jsme prohlédli obchodní dům u nádraží.

Tam jsme pak ve čtvrtém patře narazili na "stojenový obchod", kde se všechno zboží bez rozdílu prodává za jednotnou cenu 100 jenů (+ 5 jenů daň). Skutečně zajímavé místo, pokud vám chybí prakticky cokoli z předmětů denní spotřeby - lze tam najít kosmetiku, ponožky, kuchyňské náčiní, atd.

Cesta vlakem zpět do Kjóta proběhla bez větších problémů. V Kjótu už ale nebyl čas na nějaké prohlížení města, a tak jsme alespoň vyjeli výtahem na vrchol Kjótské věže, abychom viděli, kde všude jsme ještě nebyli, a kam bychom se případně rádi podívali.

A po cestě autobusem zpět ke Kamikatsura Guest House se už připravujeme na zítřejší den.

Celý příspěvek...

pátek 30. srpna 2013

Den čtvrtý - všichni kluci milují vláčky

Čtvrtého dne naší cesty jsme konečně dali sbohem hotelu v Naritě a vydali se do Kjóta. A jak jinak se vydat do Kjóta, než vlakem.

O japonských vlacích jste už jistě slyšeli. Jsou pověstné svou rychlostí, přesností a čistotou a musím říci, že nás v tomto ohledu nijak nezklamaly. Už z České republiky jsme měli zakoupené JR pasy, které nám umožňují čtrnáct dní využívat japonské železnice, a to včetně většiny shinkansenů.

První vlak jel z Narity do Tokia. Pokusně jsme ukázali zaměstnanci nádraží JR pasy a ten nás nasměroval do vlaku, který odjížděl za dvě minuty. A skutečně odjel přesně na čas. Věřím tomu, že i ve všech ostatních zastávkách byl přesně, i když jeho jízdní řád jsme k dispozici neměli. Cesta do Tokia zabrala něco málo přes hodinu. Tam jsme pak přestoupili na shinkansen.

Shinkanseny jsou vrchol železniční techniky - dosahují vysoké rychlosti zčásti i proto, že jezdí po speciálních tratích, kde nemusí nikdy a kvůli ničemu brzdit. Nemají železniční přejezdy, nejezdí do kopce ani z kopce a téměř ani nezatáčejí. Řítí se prostě stále vpřed a zastaví se jen ve stanici k tomu určené. A i tam se zdrží pouze několik málo minut.

Cestu z Tokia do Kjóta, která měří téměř 500 km, urazil náš shinkansen na trase Toukaidou (nejstarší trasa původně spojující Tokio a Ósaku) za méně než tři hodiny. Kam se na tohle hrabou České dráhy!

Jenže příjezdem do Kjóta naše železniční dobrodružství ještě nekončila. V Kjótu jsme si zamluvili ubytování v Kamikatsuri Guest House, malém penziónu, který se bohužel nachází až téměř na okraji města. Cesta tam zahrnovala kjótské metro a dvě trasy městských vlaků. Naštěstí nám v penziónu poradili, že se na nádraží můžeme dostat autobusem, který odsud jede přímo.

Penzión sám je trochu jiného stylu než náš předchozí hotel. Máme tu dva pokoje v pátém patře se společnou koupelnou, záchodem a kuchyní. Původně jsme plánovali strávit zbytek dne prohlídkou Kjóta, ale už bylo dost pozdě - kolem šesté hodiny se už stmívá. Proto jsme se jenom vydali na procházku po ulici, kde Kamikatsuri Guest House stojí.

A co jsme neobjevili: jeden z obchodů byl jakýsi bazar, který pořádal výprodej. A to výprodej mimořádný, protože řada artiklů měla slevu až 90 procent. K tomu si vezměte, že se tam dalo najít naprosto cokoli, a často i věci, které byste u nás hledali marně.

A tak jsme se mohli setkat s mangovými tankoubony za osm jenů nebo s anime figurkami za sto. Naše předsevzetí o nenakupování suvenýrů předčasně tak vzalo za své. Teď ještě jak to všechno dopravit domů...

Celý příspěvek...

čtvrtek 29. srpna 2013

Den třetí: Minulost a současnost

Jak prohlásila Markova matka, Japonsko je zemí, kde člověk najde všechno – jak historické památky, tak nejmodernější technické vymoženosti. Hned třetího dne naší cesty se to jasně ukázalo, a to hned v našem prvním cíli, městečku Narita.

Říkám „městečku“, protože jeho necelých sto padesát tisíc obyvatel je v porovnání s velkými metropolemi opravdu málo. Nicméně je to stále slušně velké místo, jak mohou naše nohy dosvědčit. Dopoledne jsme se vydali navštívit zdejší největší (a možná jedinou) památku: buddhistický chrám Narita-san Shinshou-ji. Byl postaven v roce 940, ale z této doby už se toho moc nedochovalo – všechny ty nádherné barvité budovy pocházejí až z doby mnohem pozdější. Ani socha božstva už prý není původní…

I když jsme zpočátku trochu bloudili a omylem jsme našli chrám, kde, jak jsme vyrozuměli, se udělují požehnání autům, aby bezpečně jezdila (existuje snad lepší ukázka spojení tradice a moderního světa?), nakonec jsme chrámový komplex našli a dlouho, dlouho procházeli jeho rozsáhlý pozemek se zahradami, pagodami a dalšími budovami. Uvedu jen tak namátkou několik postřehů:

Cikády – Cikády v Japonsku téměř neuvidíte, nebudete-li se velmi pozorně dívat po stromech. Slyšet je zato můžete všude, přinejmenším teď, ke konci léta. Jako by celé město byl jen koncertní sál pro jejich potěchu. Jejich vrzání je tu stálou kulisou, které neuniknete nikde.

Bambus – Přiznám se, poněkud to vyvádí z míry, když se díváte na les a náhle vám dojde, že ty stromy, které vidíte, nejsou stromy. Při cestě k chrámu jsme totiž narazili na bambusový hájek. Bambus je samozřejmě tráva, ale tenhle trávník bych sekal opravdu nerad.

Volnost přírody – Japonci, jak se zdá, mají zvláštní přístup ke svým zahradám. Na jednu stranu, některé keře a stromy v chrámovém komplexu byly velmi pečlivě zastřiženy do žádaného tvaru, na stranu druhou, jiné stromy na pozemku byly ponechány zcela samy sobě. Viděli jsme tak například strom, který se zřejmě kdysi pokusil spadnout, ale zachránil ho druhý strom rostoucí na druhé straně pěší cestičky. Strom stále žije, třebaže je šikmější než věž v Pise, a nikdo si, jak se zdá, nedělá starosti s tím, že by mohl jednoho krásného dne spadnout úplně a někoho přizabít.

Kapři a želvy – Naše znalosti japonštiny bohužel nestačí k tomu, abychom zjistili, proč se v tomto chrámu želvy těší tak vysoké vážnosti. Posuďte sami – v okrasných jezírkách se kromě obligátních japonských kaprů koi nacházela také obrovská spousta japonských želv. Kamenné ostrůvky, také vytvarované do podoby želv, zaplavily v takovém počtu, že to skutečně vypadalo, jako by měly krunýř. Bohužel jsme jim neměli co nabídnout…

No, a odpoledne jsme okusili modernější stránku Narity – nákupní centra, která se nacházejí ve stejné ulici jako hotel, pouze asi dva kilometry od něj.

V nakupování v Japonsku jsme zatím jen nováčky a neradi bychom se zatížili suvenýry hned na začátku cesty – na to bude dost času potom – ale zjišťujeme, že některé věci jsou v Japonsku v porovnání s Českou republikou neúměrně drahé (především ovoce), zatímco jiné, například ryby, jsou velmi levné a spousta dalších věcí v našich podmínkách není k sehnání vůbec. Příjemně nás překvapily ceny krabiček suši nebo bentou, které nejen že jsou poměrně nízké, ale navíc se mezi krabičkami dá vyhrabat nějaká, která má cenu ještě o dvacet až padesát procent sníženou. Takové krabičky jsou u konce trvanlivosti a musejí se rychle sníst, je to ale skutečně výborný způsob, jak se levně najíst.

Prošli jsme toho samozřejmě víc než jen potraviny (i když tam jsme se zastavili nejdřív, protože málo platné, pitný režim je pitný režim a naše spotřeba tekutin je ve zdejším vedru mnohem vyšší, než jsme mysleli). Navštívili jsme i obligátní patra s elektronikou a mangou (dokonce to tuším měli v jednom). Pravý ráj otaku byl ale ještě o kousek dál, v knihkupectví Book-Ace, kde jsme strávili velmi příjemné chvíle a poprvé jsme naše oblíbené hrdiny mohli pozorovat v jejich přirozeném prostředí. Nekoupili jsme ovšem téměř nic, přece jen budou později i lepší příležitosti.

V tuhle roční dobu se v Japonsku stmívá už chvíli po šesté hodině. Dorazili jsme do hotelu. Tento den, třetí den naší cesty, který jsme měli v plánu věnovat aklimatizaci, dopadl výborně. Zítra pak náš program začíná doopravdy: začíná nám platit čtrnáctidenní vlaková jízdenka, a tak vyrážíme do města, které se stane naším domovem téměř na týden: do Kjóta.

Celý příspěvek...

Slamáci v Japonsku - První dva dny

Mekkou každého otaku je dozajista návštěva naší země zaslíbené – tedy Japonska. I my jsme se tam tedy rozhodli pro jednou vypravit. Slamáci Marek a Spock v doprovodu Drobkova bratra a Markovy matky se tedy vypravili na poznávací cestu. Jak to s nimi dopadlo a kam je jejich cesta zavede, to vám ukáže tato série příspěvků.


První dva dny: Pod Dubaj, za Dubaj

Prvním problémem při cestě do Japonska je samozřejmě to, jak se tam dostat. Autostop a psí spřežení jsme brzy zavrhli, a tak se jedinou schůdnou možností stalo letadlo, a to konkrétně letadlo společnosti Emirates s mezipřistáním v jejich hlavním centru v Dubaji. Je to, pravda, trochu zajížďka, ale zdaleka ne taková, jak by se zprvu zdálo.

Z Prahy jsme vyrazili v úterý odpoledne. Sraz na letišti proběhl v pohodě a brzy jsme si už lebedili v obřím Boeingu. Samozřejmě, moc se toho říct nedá: šest hodin nehybného sezení na sedadlech. Pouze je třeba vyzdvihnout nezvykle vysokou kvalitu jídla i zábavy, která překvapila i Markovu matku, zkušenou to cestovatelku.

V Dubaji pak několik hodin čekání, přestup a let směrem k japonskému městu Narita, kde je jedno z tokijských mezinárodních letišť. Druhé, Haneda, navštívíme při cestě zpátky. Cesta tentokrát trvala celých devět hodin a snažili jsme se během ní spát, s většími či menšími úspěchy.

Ale vytrvali jsme, přetrpěli nedostatek spánku i časový posuv, který k našemu překvapení činil pouhých sedm hodin, a v 17:25 japonského času jsme dorazili na letiště. A asi o hodinu později jsme už prošli imigrační kontrolou a ocitli se na japonské půdě, připraveni na tři týdny dobrodružství.

Ubytování jsme si vesměs zamluvili už doma. První dvě noci jsme naplánovali v hotelu Narita U-City, kam jsme se z letiště dopravili hotelovým autobusem. Už tady začalo být jasné, kde jsme se to ocitli – autobus byl klimatizovaný a cesta velmi kvalitní.

Pokoje v hotelu byly, pravda, menší; to však bohatě vyvážila jejich cena. Obecně zjišťujeme, že ubytování v Japonsku je docela levné, pokud si dáte trochu práce s jeho hledáním.

Celý příspěvek...