Pohled pro bohy

DEN 20, pondělí 23. 7. 2018

Vyrážíme brzy - kolem šesté - a míříme na nádraží. Tam hledáme spoj do Amanohašidate, což není právě jednoduché - toto mytické místo totiž neobsluhuje společnost JR. Musíme tedy jet do města Fukučijama, a tam si koupit lístek dál.

Pokud jste o Fukučijamě nikdy neslyšeli, žádný strach - my také ne. Směřujeme na sever, do neprobádaných končin. Dostáváme se na lokálku společnosti Tango, a míříme skrz řadu tunelů dál. Kolem vidíme následky nedávných povodní - především rozpraskanou zem.

V místě jménem Mijazu musíme ještě jednou přestupovat a vydat se ještě o jednu stanici dál. Konečně jsme v Amanohašidate! Zvláštností tohoto místa je písečná kosa, která téměř přetíná zdejší záliv - úzký pruh země, dnes porostlý stromy. Ne nadarmo jde o jednu ze tří nejlepších vyhlídek v Japonsku! Legenda praví, že bůh Izanagi tu kdysi postavil žebřík, aby mohl lézt z nebe na zem a zase zpátky. Jenomže jednoho dne mu žebřík spadl do moře, a tak se zrodil tento pozoruhodný přírodní útvar. Někteří z nás se vydávají přes kosu na vypůjčených kolech, ostatní jedou přívozem. Na druhé straně je svatyně (kdysi prý velmi významná) a pár krámků se suvenýry. A lanovka.

Lístek, který jsme si v Amanohašidate koupili, nám umožňuje vyjet lanovkou na místní kopec. Jsou tu vedle sebe hned dvě - sedačková a kolejová. Výběr je jednoduchý, protože sedačková lanovka má údržbu a nejede.

Seshora je krásně vidět zdejší krajina (od toho jsme sem taky jeli). Vyjdeme ještě kousek, ale trochu nás tlačí čas - po cestě jsme si všimli pěkného hradu ve Fukučijamě a chceme si ho ještě stihnout prohlédnout.

A tak jedeme zase dolů a směřujeme zpátky k přístavu. Po cestě zpátky si kupujeme sáček krevetových tyčinek za sto jenů. I když se tyto tyčky dají i jíst (a nejsou špatné), jejich skutečný účel je jiný. Pokud vezmete tuto tyčku do ruky a natáhnete ji z lodi, okamžitě si ji vezme nějaký racek. Je jich tu spousta a nedělá jim žádný problém srovnat kurz s lodí, takže vypadají, jako by se vznášeli na místě. Poněkud nepatřičně se mezi nimi vyjímá jakýsi blíže neurčený dravec, který chytá hozené tyčky do spárů. Že by byl až tak moc vysazený na krevetovou příchuť?

Na cestu zpátky jsme nucení vysolit víc peněz - musíme totiž použít expres namísto lokálky, abychom stihli hrad ve Fukučijamě. Na druhou stranu tam můžeme jet přímo a rychle.

Ve Fukučijamě se tedy ve spěchu vydáváme na hrad. Je zrekonstruovaný, ale pěkný, útulný, 2+1 poschodí. I expozice jsou hezké, škoda jen, že se tu příliš nepočítá s existencí zahraničních návštěvníků, a tak je skoro všechno pouze japonsky.

Po páté hodině se vracíme na nádraží a směřujeme do Kjóta - tentokrát už spojem JR, a tedy zdarma. Čeká nás tu už poslední noc!