Pohled pro bohy

DEN 20, pondělí 23. 7. 2018

Vyrážíme brzy - kolem šesté - a míříme na nádraží. Tam hledáme spoj do Amanohašidate, což není právě jednoduché - toto mytické místo totiž neobsluhuje společnost JR. Musíme tedy jet do města Fukučijama, a tam si koupit lístek dál.

Pokud jste o Fukučijamě nikdy neslyšeli, žádný strach - my také ne. Směřujeme na sever, do neprobádaných končin. Dostáváme se na lokálku společnosti Tango, a míříme skrz řadu tunelů dál. Kolem vidíme následky nedávných povodní - především rozpraskanou zem.

V místě jménem Mijazu musíme ještě jednou přestupovat a vydat se ještě o jednu stanici dál. Konečně jsme v Amanohašidate! Zvláštností tohoto místa je písečná kosa, která téměř přetíná zdejší záliv - úzký pruh země, dnes porostlý stromy. Ne nadarmo jde o jednu ze tří nejlepších vyhlídek v Japonsku! Legenda praví, že bůh Izanagi tu kdysi postavil žebřík, aby mohl lézt z nebe na zem a zase zpátky. Jenomže jednoho dne mu žebřík spadl do moře, a tak se zrodil tento pozoruhodný přírodní útvar. Někteří z nás se vydávají přes kosu na vypůjčených kolech, ostatní jedou přívozem. Na druhé straně je svatyně (kdysi prý velmi významná) a pár krámků se suvenýry. A lanovka.

Lístek, který jsme si v Amanohašidate koupili, nám umožňuje vyjet lanovkou na místní kopec. Jsou tu vedle sebe hned dvě - sedačková a kolejová. Výběr je jednoduchý, protože sedačková lanovka má údržbu a nejede.

Seshora je krásně vidět zdejší krajina (od toho jsme sem taky jeli). Vyjdeme ještě kousek, ale trochu nás tlačí čas - po cestě jsme si všimli pěkného hradu ve Fukučijamě a chceme si ho ještě stihnout prohlédnout.

A tak jedeme zase dolů a směřujeme zpátky k přístavu. Po cestě zpátky si kupujeme sáček krevetových tyčinek za sto jenů. I když se tyto tyčky dají i jíst (a nejsou špatné), jejich skutečný účel je jiný. Pokud vezmete tuto tyčku do ruky a natáhnete ji z lodi, okamžitě si ji vezme nějaký racek. Je jich tu spousta a nedělá jim žádný problém srovnat kurz s lodí, takže vypadají, jako by se vznášeli na místě. Poněkud nepatřičně se mezi nimi vyjímá jakýsi blíže neurčený dravec, který chytá hozené tyčky do spárů. Že by byl až tak moc vysazený na krevetovou příchuť?

Na cestu zpátky jsme nucení vysolit víc peněz - musíme totiž použít expres namísto lokálky, abychom stihli hrad ve Fukučijamě. Na druhou stranu tam můžeme jet přímo a rychle.

Ve Fukučijamě se tedy ve spěchu vydáváme na hrad. Je zrekonstruovaný, ale pěkný, útulný, 2+1 poschodí. I expozice jsou hezké, škoda jen, že se tu příliš nepočítá s existencí zahraničních návštěvníků, a tak je skoro všechno pouze japonsky.

Po páté hodině se vracíme na nádraží a směřujeme do Kjóta - tentokrát už spojem JR, a tedy zdarma. Čeká nás tu už poslední noc! Celý příspěvek...

Památky a muzea (tentokrát už doopravdy)

DEN 19, neděle 22. 7. 2018

Ráno se vydáváme na autobus a směřujeme do Kinkakudži, čili Zlatého pavilónu. Což by bylo jistě jednodušší, kdyby se jeho jméno tolik nepodobalo Stříbrnému pavilónu Ginkakudži. Takhle si to při naší výslovnosti pletou i místní, a tak nasedáme na špatný autobus a musíme u Stříbrného pavilónu přesedat.

Zlatý pavilón pořád stojí jako už stovky let (o trapném incidentu s požárem a novým postavením před šedesáti lety se tu taktně mlčí) a nemůžu si pomoct - teď, když jsem každý pavilón viděl dvakrát, mi ten Stříbrný přijde lepší. Zlatý pavilón působí přeplácaně - jaký to má smysl potahovat budovu zlatem, jako kdyby tam trávil dovolenou král Midas?

A nyní tedy nějaká ta muzea. Lukáš vynašel Mezinárodní muzeum mangy, které se nachází v budově bývalé základní školy, a tak jsme tam přes poledne zapadli. Muzeum je koncipované především jako čítárna, kde si každý může prohlížet mangu z obrovských knihoven na stěnách. Ovšem většina je pochopitelně japonsky; jsou tu i zahraniční vydání, ale těch je poměrně málo, a hlavně: čas tíží. Užili jsme si ale expozice o zajímavých bodech mangy (některé jsme sami neznali) a nádhernou dřevěnou sochu Fénixe z proslulé série Osamua Tezuky.

Odpoledne jsme po kratším bloudění dorazili ke Kjótskému národnímu muzeu a prošli jsme si i to. Nachází se tam především historické artefakty, které jsou krásné, ale ke konci mi už začínaly splývat. V pět hodin muzeum zavřelo a my jsme se přesunuli ke krámům. Na večeři jsme tentokrát zašli do čínské restaurace, která je pod naším hotelem, a i přes určité problémy s komunikací jsme se dobře najedli.

Zítra máme v plánu výlet, který jsem navrhl já: jednu z údajně nejlepších vyhlídek v Japonsku, Amanohašidate. Dlouhé jméno odpovídá dlouhé cestě - musíme vstávat brzy! Celý příspěvek...

Trhni, co můžeš

DEN 18, sobota 21. 7. 2018

Dnešní den je víceméně volný, a tak sice vyrážíme ráno, ale v neúplné sestavě - Tomáš, známý narkoleptik, ještě spí.

Melkové chtějí prohrabat místní trhy; dnes v sobotu je na ně dobrá chvíle. Aspoň teoreticky - první trh nejen že není otevřený, ale ani se nám nepodařilo zjistit, co se s ním stalo.

Ale další trh, který se nachází u jednoho z mnoha kjótských chrámů, otevřený je, a nám z něj přechází zraky. Ceny jsou tu velmi rozmanité - někdy chytíte pěknou věcičku za pakatel, někdy po vás chtějí deset tisíc jenů za kus starého měděného nádobí, které se navíc na zdejším sluníčku ani nedá vzít do ruky.

Nakoupil jsem tam pár suvenýrů, a to celkem levně - jen mě trochu překvapila jejich váha. Obtěžkaní těmito novými zkušenostmi jsme se vydali zpátky do hotelu, abychom tam přečkali poledne - zdejší slunce má holt i své stinné stránky.

Odpoledne jsme opět vyrazili na lov suvenýrů. Tomáš se k nám připojil ze střídačky, zatímco František zůstal v pokoji. Našli jsme obchod jménem Tozando, kde se prodávají “sportovní potřeby”. Vzhledem k tomu, kolik japonských sportů je bojových, měli tam ale i slušné množství tréninkových zbraní a někteří z nás si začali se zájmem prohlížet katany.

Já po meči nijak zvlášť netoužím (i tréninkový ze zinkové slitiny, který se nedá opakovaně brousit, je dost drahý a navíc pořád tak nebezpečný, že si ho nemůžete nikam vzít) a rozhodl jsem se tedy pro dřevěný bokken a malý obušek “džutte”, abych se v případě náhlého útoku mečem mohl bránit.

Celkově jsme v tom krámu strávili asi dvě hodiny a pěkně jsme si popovídali s prodavačem, který byl - kdovíproč - Dán. A možná jsme pořád neskončili - Karel se věnuje lukostřelbě a zaujal ho dlouhý japonský luk “jumi”. Ten je ale nejen drahý, ale navíc opravdu obrovský - než se něčemu upíše, musí si ověřit, že mu ho v letadle vůbec přepraví.

Na památky už bylo pozdě, a tak jsme vyrazili do další nákupní uličky, kde si kluci už dřív všimli několika obchodů s figurkami. Po večeři (zašli jsme s Tomášem na okonomijaki do obchodního domu) diskutujeme o dalších plánech. Čas v Kjótu se nějak povážlivě krátí, a tak je rozhodnuto, že si za 600 jenů koupíme další celodenní jízdenku a věnujeme neděli památkám a muzeím. Tentokrát už doopravdy! Celý příspěvek...

Železniční past

DEN 17, pátek 20. 7. 2018

Ráno vyrážíme z hotelu, abychom se podívali na nějaké kjótské památky. Spoiler: stihli jsme jednu.

Naší zvolenou památkou se stal Ginkakudžin neboli Stříbrný pavilón; buddhistický chrám s půvabnou zahradou. Komolý kužel z písku, kterého jsem si všiml minule, má prý představovat horu Fudži.

Melkové se pak chtěli vydat do železničního muzea. A tak jsme sjeli autobusem na nádraží, které funguje jako centrální bod, a vyrazili dalším autobusem do muzea.

Jenomže muzeum byla past. Kjótské železniční muzeum je obrovským monumentem japonských vlaků a vlakové dopravy, kde můžete prolézat lokomotivy a vagóny, zkoumat historii železnice (pravda, bez znalosti japonštiny dost útržkovitě) a prohlížet si detaily vybavení vlaků i nádraží. Je tam i docela slušná restaurace, ale všechno dohromady znamená, že se tam dá strávit hrozná spousta času, zvláště pokud jste vlakoví fanatici jako Karel.

Já jsem fanatik přes jiné věci, a tak jsem se odtrhl předčasně a vydal jsem se s Tomášem do Kjótského akvária, které bylo nedaleko. Měli tam dost draho, ale expozice byly krásné - zvlášť nádrž pro tuleně. Tuleni tam mají podvodní tunel, kterým se mohou dostat do malého válce mezi návštěvníky. Proč tam lezou, když se tam sotva vejdou, netuším.

Navíc jsme přišli právě včas na poslední dnešní vystoupení v delfináriu doprovázené nadšeným kvákáním návštěvníků vybavených prapodivným typem píšťalek.

Kluci chtěli jít večer do kina (dnes má premiéru film Bleach), ale to jsem vynechal. Zítra budeme pokračovat v prohlídce Kjóta.

DEN 17, Strana B: Filmový zážitek
(píše Tomáš)

Ve filmovém multiplexu Movix jsme si koupili lístky v automatu (cena ne o moc dražší než stojí kino v Praze) a vydali se do sálu ve vedlejší budově. Kromě Vaška jsme všichni Bleach už znali z anime a/nebo mangy, takže jsme celkem dobře věděli o co jde i s pouze povrchní znalostí mluvené japonštiny (získanou hlavně sledováním anime). Film měl na live action adaptaci poměrně slušné efekty a minimálně pro mě to byl velký zážitek, moc bych se nebránil jít na to znovu. Jinak v závěrečných titulcích jsme si všimli i jednoho českého jména, u efektů nebo filmové hudby. Celý příspěvek...

Nara, epizoda II: Jeleni vrací úder

DEN 16, čtvrtek 19. 7. 2018

Ráno vycházíme na nádraží. Je to asi dva a půl kilometru, ale z kopce a skoro se nedá zabloudit, protože můžeme jít podle Kjótské věže, která stojí hned vedle. U nádraží si kupujeme dvoudenní permanentku na autobus, protože příští dva dny chceme strávit tady v Kjótu.

Dnes se vydáváme do Nary. Tam šinkanzeny nejezdí, a tak musíme vzít zavděk pomalejším rychlíkem.

V informacích si kupujeme další permanentku a místním autobusem sjíždíme k chrámu Jakušidži. Ten je trochu z ruky, takže posledně jsme tam nebyli - teď ale procházíme rozsáhlé dřevěné sály (vesměs rekonstrukce) s jejich báječnými sochami. Ty byly prý původně pozlacené, ale před čtyřmi sty lety je zasáhl velký požár, a od té doby jsou černé.

Po poledni přejíždíme autobusem na horní konec místního parku. Bereme to zkrátka - věnujeme čas šintoistické svatyni a chrámu Tódaidži s jeho obřím Buddhou; o tom všem už jsem psal minule. Minule mi ovšem nějak unikla svatyňová wistárie, která je údajně osm set let stará!

Pro mě samotného nejsou hlavní ty památky, ale příroda. Sleduju hmyz i ptáky, a specificky v Naře i místní jeleny. Chtěl jsem se s nimi skamarádit pomocí jeleních krekrů, ale jak jim jednou nabídnete žrádlo, jdou po vás. Jeleni, japonsky nazývaní “šika”, tu lidi docela slušně šikanují.

Ne všichni - jakási laň mě po návštěvě Buddhy začala obletovat a olizovat ze mě pot. Asi měla velkou žízeň.

Další narskou atrakcí je místní suši restaurace, která se pyšní nejdelším pásem suši na světě. Není to zas tak moc; v tomto oboru asi není velká konkurence. Suši je celkem netučné, a tak byl nejmastnější částí návštěvy účet; ale co - je to naše první pořádné suši tady.

Většina výpravy chce ještě navštívit bazar, ale já s Františkem raději směřujeme zpátky do Kjóta. Chytili jsme ale pouze lokálku, a to ještě zpožděnou, takže cesta trvá poměrně dlouho.

Tohle je na nějakou chvíli poslední výlet, teď budeme prohlížet Kjóto. Celý příspěvek...

Den vyhrazený architektuře

DEN 15, středa 18. 8. 2018

Ráno vyrážíme opět brzy. Chceme si totiž zarezervovat návštěvu císařského paláce. Ten je v docházkové vzdálenosti od hotelu, ale je to bohužel poměrně dlouhá docházka - trvá to nějaký čas, zvlášť v tom vedru.

V císařském paláci zjišťujeme, že stará pravidla už neplatí: do paláce se může chodit bez rezervace. A tak si ho procházíme; je stejný jako minule.

Je tu ještě jeden palác a dvě vily kdesi v Kjótu, které rezervaci vyžadují, ale to už dnes neřešíme; místo toho jedeme metrem na nádraží a směřujeme do města Himedži.

Už jsme tam vlastně byli - projížděli jsme tamtudy na cestě do Kjóta. Ale teď chceme navštívit zdejší proslulý hrad, největší z těch dochovaných. Je už odpoledne, a tak jedeme místním vyhlídkovým autobusem, abychom všechno stihli. Hrad Himedži mi připomíná Hikone, kde jsme byli minule, jen ve větším měřítku. Také je ze dřeva, jenže postavený do výšky úctyhodných sedmi podlaží!

Sluníčko během naší prohlídky zalezlo za mraky a teplota tak klesla z “příšerné” na pouze “nesnesitelnou”. Ještě koukáme na místní obchody (jako obvykle), a pak směřujeme na nádraží. Tam nás čeká další drama - Karlovi, který na hrad nešel, protože už tam byl, a raději si šel prohlédnout místní muzea, se podařilo ztratit jeho JR Pass! A to je problém, protože tyto pasy se v případě ztráty nedají nijak nahradit. Naštěstí brzy zjišťujeme, že jeho JR Pass kdosi našel a odevzdal (bohužel nemáme nejmenší ponětí, kdo to byl) a po zhruba čtvrt hodině, kdy prolézáme kanceláře na nádraží, jsme ho ve Ztrátách a nálezech zdárně získali zpět. Můžeme tedy vyrazit zpět do Kjóta.

Tam si dávám večeři v obchodním domě a směřuju na hotel, protože mě to vedro nějak zmohlo. Zítra směřujeme do Nary! Celý příspěvek...

Kjótská sauna

DEN 14, úterý 17. 7. 2018

Vstáváme poměrně brzy a balíme kufry. A tady začínají problémy - nejen že moji plyšáci, které sbírám po akváriích, dosáhli kritické hmoty a už se mi nevejdou do kufru, ale navíc se mi objevila ošklivá trhlina na batohu. S tímhle batohem jsem procestoval Island a Kanárské ostrovy, ale nic naplat - jeho cesta končí. Zatím ho provizorně nesu obráceně.

Cestujeme tramvají na nádraží a vydáváme se šinkanzenem do Kjóta. Není to dlouhá cesta, a kromě přesedání v Kóbe není ničím zajímavá.

V Kjótu nás okamžitě udeřilo do tváře horko. Po záplavách, které nedávno postihly Japonsko, přišla vlna veder, která je i na zdejší léto extrémní. Spěcháme do klimatizovaného autobusu č. 206 a jedeme k našemu ubytování - hotelu Amenity.

Tady narážíme na další potíž - kdovíproč nás totiž nemohou ubytovat dřív než ve čtyři hodiny a zatím je teprve jedna. A tak si tam jen necháváme zavazadla a míříme ven.

Trefili jsme se právě do festivalu Kjóto Gion Macuri. Rádi bychom ho viděli, ale to musí počkat; je tu stále problém s Karlovým zubem.

Nedaleko u hotelu je naštěstí zubní ordinace. Přes poledne tam neošetřují, ale úspěšně Karla objednáváme na tři hodiny. Zbylý čas zabíjíme procházkou po městě, ale upřímně - je to děs. Já mám pověst teplomilného organismu, ale když teplota přesáhne 36 stupňů, už mě to nechává poněkud chladným.

Jsme docela rádi, když se můžeme vrátit do klimatizované ordinace. Ošetření je sice jen provizorní, ale rychlé a odborné, a dokonce i poměrně levné - není to zrovna pakatel, ale k závratným částkám, kterých jsme se obávali, to má daleko.

A po této návštěvě se už pomalu můžeme vrátit do hotelu a ubytovat se. Tady se mi podařilo zaplatit celé ubytování kartou (je to přes 20 000 Kč, protože je nás šest a budeme tu celý týden), a tím pádem získávám od ostatních skoro 100 000 jenů. To jsem potřeboval - po zaplacení dluhu za předchozí ubytování mi skoro nic nezbylo.

Musím říct, že ze všech našich dosavadních ubytování je tohle nejlepší. Velké, prostorné pokoje a zvláštní postelové “kapsle” - každá postel je jako oddělená uzavřená kóje se zásuvkou a světlem. Vzhledem k neutuchajícímu horku se raději až do šesti večer ukrýváme na pokojích, a pak vyrážíme do večerního Kjóta. Zatímco minule jsme bydleli až na okraji města, tentokrát jsme ve středu dění - netrvá dlouho a vidíme dokonce i něco málo z průvodu.

Jako obvykle prolézáme pár krámů a já v místním Book Offu nacházím batoh, který by měl být důstojným nástupcem toho roztrhaného. Také tam nacházím podivuhodné stojenové balíčky - každý je jiný a obsahují všechno možné. Hodně suvenýrů, které na této cestě kupuju, je vlastně určeno pro mého synovce Kubíka v několika jeho příštích vývojových stádiích.

Padla noc, a pravděpodobně i nějaký ten teplotní rekord. Vracíme se do hotelu a zaléháme. Zítřek jsme se rozhodli věnovat hradu Himedži. Celý příspěvek...

Brána na suchu

DEN 13, pondělí 16. 7. 2018

Dnešek začíná dramaticky - Karla už nějaký čas trápí zub, a tak se s ním v roli tlumočníla vydávám hledat v Hirošimě zubaře. Bohužel neúspěšně - jako na potvoru je totiž Den oceánu, státní svátek, a zubař, kterého jsme našli, nepracuje. Dopoledne je zabité touto anabází, a tak se rozdělujeme - většina skupiny se vydává na Mijadžimu, jen Karel se vrací do hostelu tiše trpět.

Mijadžima je přece jen kus cesty, a tak tam přijíždíme (přívozem JR, kde platí naše Rail passy) až kolem třetí hodiny. Tohle je místo, které na mě udělalo velký dojem už minule, a tak se tam vydávám zkoumat víceméně na vlastní pěst. V rychlosti prolétám městečkem a mířím do akvária. Akvária mají většinou vysoké vstupné, ale já do nich chodím rád. V každém je něco, co v ostatních nenajdete - tady třeba ostrorepi, běluhy a lachtani. A narazil jsem tam i na párek Čechů!

V akváriu i v dalších obchodech jsem nabral suvenýry - trochu jsem se tím zruinoval, ale jak říkám: tohle je jedno z mých nejoblíbenějších míst v Japonsku.

Svatyni Icukušima, kam se chtěli podívat ostatní, jsem vynechal; už jsem ji viděl minule a stále si pamatuju ty rány do hlavy o trámy. Pořád lepší, než kdybych si je nepamatoval, hádám… Zato se ale můžu zajít podívat na zdejší slavnou bránu. Minule jsme tu byli za přílivu a brána byla zalitá vodou, ale teď byl odliv a ona stála na suchu. A tak jsem si pod ní mohl projít a prohlédnout si kolonie mořských potvůrek, které se na ní usadily.

A při této návštěvě jsem i ochutnal zdejší chobotnice a ústřice! Prostě prima návštěva, až na místní laně, které na nás dotíraly a pokoušely se nám krást suvenýry a žrát papír, ve kterém byly zabalené. Cedule na ostrově tvrdí, že místní jeleni jsou divocí a nemáme na ně sahat a krmit je; hádám, že ty potvory neumějí číst.

Kolem šesté se vracíme do hostelu. Většina výpravy jde na nákupy, ale já s Františkem se vydáváme vyzkoušet japonské lázně. I navzdory jazykové bariéře, naší nepřipravenosti a nekolika faux pas je to nakonec příjemný zážitek.

Po lázních zkoušíme náhodný japonský bar. V zakouřené místnosti frekventované místními štamgasty se nám daří objednat si pravé hirošimské okonomijaki (připravované na plechovém pultu postarší tetkou, zřejmě majitelkou). I když japonsky moc neumíme, uznání a pochvalu dobrého a levného jídla vyjádřit dokážeme.

A to je z Hirošimy vše - zítra směřujeme do Kjóta! Celý příspěvek...

Chmurná připomínka minulé návštěvy

DEN 12, neděle 15. 7. 2018

Ráno se jako obvykle hrabeme z ubytovny. Zatímco na Okinawě jsme byli dlouho na jednom místě, tento druhý týden je takový “kočovný” a upřímně řečeno, začíná mě to zmáhat - zvlášť když ani nemám místo na pořádné rozložení kufru! Hirošima, kam dnes směřujeme, je už naším pátým ubytováním!

Vyrážíme na nádraží a zamlouváme si místenky na šinkanzen do Hirošimy. Nejedeme ale hned tím prvním - dali jsme si trochu času na návštěvu pošty a nákup oběda. V 11:48 vyrážíme další Sakurou na sever!

Odpoledne dorážíme do Hirošimy a pomocí lokálky a tramvaje se dostáváme do našeho ubytování - hostelu J-Hoppers. Bohužel, i když má toto místo wi-fi, jeho kvalita je dost špatná. Jsme asi odsouzení k tomu, abychom měli v Hirošimě problémy s připojením…

Vyrážíme do Parku míru, protože nováčci mezi námi ho ještě neviděli. Expozice v muzeu je… stlačená. Hlavní budova se rekonstruuje kvůli ochraně před zemětřesením a tak je všechno vmáčknuté do jedné vedlejší. A je to pořád síla. Vážně, nic proti Nagasaki, ale na Hirošimskou expozici nemá. Jediné, čím ji trumfne, je hypocentrum - v Nagasaki tam postavili památník, Hirošima má jen malou plaketu v zadní uličce.

A potom nás zase zlákaly obchody. Teď už si s váhou starosti neděláme, zato však začínáme mít problémy s objemem…

Zítra bychom se měli vydat na Mijadžimu! Celý příspěvek...

Sopka v kompresi

DEN 11, sobota 14. 7. 2018

Den začíná líně - máme hodně času, a tak se pomalu hrabeme ven až odpoledne. A pak už najednou tolik času není. Protože dnes chceme pořádně využít kagošimskou hromadnou dopravu, kupujeme si jednodenní jízdenku CUTE za 1200 jenů. Ta platí na většinu dopravních prostředků, co tu jezdí - nejprve míříme autobusem do přístavu, a potom přívozem na ostrov Sakuradžima, kde se nachází stejnojmenná sopka.

Tedy - ostrov. Sakuradžima ve skutečnosti není ostrov, ale poloostrov, ale až od roku 1914, kdy ji velká erupce spojila s pevninou úzkou šíjí. Toto spojení je ale na druhé straně; my jsme přijeli přívozem přes záliv a zdárně jsme našli výletní autobus, který Sakuradžimu objíždí během hodinové trasy a kde nám stále platí naše jízdenky.

A tak jsme bleskově objeli ostrov a prohlédli si sopku. Ta není přístupná, protože je činná, a tudíž nebezpečná; dnes měla ale zřejmě volno, protože jsme žádné velké známky aktivity neviděli.

Po prohlídce jsme se rozdělili. Já jsem si všiml, že kousek od přívozu je akvárium, a tak jsem se vrátil na pevninu a vydal se tam. Vyplatilo se to - díky jízdence CUTE jsem dostal slevu a uvnitř byla řada potvůrek, které jsem na Okinawě neviděl.

Otázka byla, kam dál. Wi-fi odmítala poslušnost, a tak jsem se vydal do města na vlastní pěst. Po kratším bloudění jsem se ztratil. Ale naštěstí má Amu Plaza na střeše velké ruské kolo, díky kterému se dá identifikovat i z velké dálky. Vyrazil jsem náhodným autobusem, který budil dojem, že jede na nádraží, a také tam opravdu jel. A podařilo se mi najít i naše ubytování! Jenže nikdo jiný tam nebyl; večer jsem tedy ještě jednou vyrazil ven a sehnal si jídlo u nádraží; v tuhle roční dobu, jak se zdá, probíhají všude nějaké oslavy a já jsem sehnal občerstvení ve stáncích na té místní.

Po návratu na ubytovnu už tam byli i ostatní. Šli jsme spát - zítra přejíždíme do Hirošimy, kde máme další dvě noci.

DEN 11, Strana B: Dobrodružství na horkém ostrově
(píše Tomáš)

Zbytek skupiny se nejdříve zdržel na Sakuradžimě, kde jsme navštívili turistické centrum včetně malého muzea, pak jsme se vydali smočit nohy v místní horké strouze. Po návratu do Kagošimy jsme se prošli kolem už zavřeného akvária, které je hned u přístavu, následně jsme se vydali autobusem na nádraží. Jelikož jízdenka CUTE platila i na noční hodinovou vyhlídkovou projížďku autobusem, tak jsme toho využili. Moc jsme si to bohužel neužili, jelikož průvodkyně mluvila jen japonsky a protože jsme byli skoro pořád v pohybu, tak nebyla v noci žádná šance něco pořádně vyfotit. Trochu to spravila zastávka na vyhlídce na noční Kagošimu. Celý příspěvek...