Download: ftp://slamaci@147.32.8.168/ heslo viz u tohoto příspěvku - vybrané věci (včetně titulků) i RapidShare

Fórum překladatelské skupiny ZDE
Profil překladatelské skupiny ZDE

Aktualizace:

25.5.2012 --> titulky k Hellsing OAV 9
24.5.2013 --> titulky k Hellsing OAV 10
11.11.2013 --> titulky k Dragon Ball Z 1-16
04.10.2014 --> beta titulky k One Piece movie 9 [yibis] - do titulky-beta sekce na našem FTP

neděle 5. srpna 2018

...a zase zpátky

DEN 29, středa 1. 8. 2018

Vstáváme už v šest ráno a se zabalenými kufry vyrážíme na letiště. Tím pádem se musíme dostat z Tokia zpátky do Narity, ale tam od nás jede vlak a JR pasy nám dnes stále ještě platí.


poznámka: možná ještě něco málo Marek dopíše, pak to sem přihodím
(jinak do Prahy jsme více méně v pohodě dorazili a zbylé poznámky, byť psané primárně průběžně v Japonsku, sem nahazuji až z domova)
Celý příspěvek...

Chrámy a krámy

DEN 28, úterý 31. 7. 2018

Dnešní dopoledne věnujeme balení. Nakoupili jsme toho opravdu dost - pro představu: oficiálním zvířecím maskotem našeho balení je narval.

Kolem poledne vyrážíme k blízké svatyni. Měl jsem představu, že bych chtěl znovu navštívit chrám Sensódži a suvenýrovou uličku v jeho blízkosti, jenže jsem si spletl název, a tak jsme s Tomášem skončili u svatyně Sendžu. A tak jsme si aspoň zašli do blízké velké stojenovky, kde jsme mohli koupit všechno, co by se ještě mohlo hodit jako suvenýr.

Vrátili jsme se na pokoj a kolem třetí jsme se vydali na další kolo střetu s chrámem Sensódži. Po cestě k němu jsme se kdovíjak ocitli v uličce plné krámků s noži. Bohužel, nože tu sice byly velice kvalitní, ale zároveň neskutečně drahé, s cenami, které se pohybovaly v desetitisících. Převážně jenů, ale někdy i korun. Kupovat takový nůž opravdu nemá smysl, pokud nejste vyloženě profesionální řezník, kuchař nebo sériový vrah.

Nakonec jsme chrám Sensódži našli. Podíval jsem se i dovnitř, ale jen těsně před zavírací hodinou. Suvenýrovou uličku, na kterou jsem se tolik těšil, jsme jen letmo proběhli a ani jsme nic nekoupili. Spěchali jsme do Akihabary, kde jsme opět jednou měli sraz s Liborem. Opět jsme prošli nějaký ten obchod s figurkami a jinými parafernáliemi, a pak jsme se vydali na večeři do KFC, protože většina z nás už nemá hotovost a je odkázaná jen na karty. Nakonec jsme se postupně vydali spát - naše poslední noc v Japonsku.
Celý příspěvek...

Život na vysoké noze

DEN 27, pondělí 30. 7. 2018

Dnes vyrážíme až kolem poledne - jsme tu už skoro měsíc a začíná nás to zmáhat. Dnes chceme vyrazit na Skytree, a to ve složení já, Tomáš a Vašek. Je to kus cesty a nakonec si přikupujeme lístek na vlakovou linku Toba, abychom měli víc času.

Skytree je vysoký 634 m (jak nám neustále připomínají jeho maskoti), ale zevnitř vypadá menší než Tokijská věž - je to hlavně proto, že jeho výtahy jsou neskutečně rychlé. Navštívili jsme vyhlídky ve výšce 350 a 450 m nad zemí, ale i když jsme tam strávili hodně času, zas tak moc se tam toho nestalo. Převážně šlo o focení. Ani suvenýrů jsme moc nekoupili.

Sešli jsme dolů skrz několik pater krámů a vydali jsme se k nějakému nádraží JR (po složité fotooperaci na mostě). Došli jsme tam, neomylně vedení Google Maps a Pokémon Go, a začali jsme uvažovat. Stále máme problémy s penězi, jenže tentokrát opačně - potřebujeme utratit naši hotovost, než odjedeme. Chtěli jsme s Tomášem ještě na suši, a tak jsme podle recenzí jedno vyhledali. Podnik se jmenoval “Suši no Midori” a nacházel se ve čtvrti Šibuja. Chvíli nám trvalo ho najít - byl zastrčený ve čtvrtém patře velkého obchodního domu, ale nezklamal nás. Jedinou stinnou stránkou bylo, že jsme si u vchodu museli vzít číslo jako v bance a trvalo asi čtyřicet minut, než nás pustili dál. Jídlo bylo ale vynikající - kousky ryb velikostí výrazně přesahovaly rýži a bylo to snad poprvé, co jsem ochutnal tučného tuňáka. Bohužel se to dá jen těžko popsat - ale on k tomu jistě někdo dodá obrázek.

Do hotelu se vracíme až poměrně pozdě večer. Zítra máme poslední celý den v Japonsku!
Celý příspěvek...

V jednom kuse něco

DEN 26, neděle 29. 7. 2018

Ráno opět vyrážíme na bleší trh. Tentokrát jsme Karla mazaně poslali napřed, aby zjistil, zda se tentokrát koná. Koná. A tak tam vyrážíme a prohlížíme si místní výprodeje. Je tu k dispozici spousta věcí za velice příznivé ceny - zvlášť pro nás, kterým se už krátí pobyt a nemají už tolik hotovosti. Karel s Lukášem si kupují pěkný kožený kufr, který bohužel ihned zaplňují.

Potom vyrážím s Tomášem do blízkého akvária Šinagawa, které je asi kilometr cesty přes park. Vstupné je lidové (na akvarijní poměry) a i když to tu není velké, k dispozici je slušná řádka věcí včetně hejna sépií a výstavy nahožábrých plžů.

S Karlem a Lukášem se setkáváme u Tokijské věže. Tento televizní vysílač z roku 1958 má výšku 333 metrů a my vyjíždíme na hlavní vyhlídkovou plochu ve výšce 150 m. Je odsud docela pěkný výhled na Tokio, ale rád bych ještě vyzkoušel podstatně vyšší Skytree.

V Tokijské věži je také zábavní park věnovaný naší oblíbené sérii One Piece. Koupili jsme si kombinovaný lístek, abychom se tam dostali, což nebylo levné. Zas tak moc mě to nenadchlo - říkám si, že asi na tyhle věci nejsem typ. Hlasitá světla a jasné zvuky mě vyvádějí z míry a zdejší hry se zdají být dělané tak, aby je člověk mohl snadno skoro, ale ne úplně vyhrát, a to mě strašlivě deprimuje. Mám pocit, jako by se mi tu všichni za mými zády smáli kvůli mé neschopnosti. Nemám jinou možnost než umrtvit své emoce a nějak to přetrpět. One Piece je stále jedna z mých oblíbených sérií, ale ne díky tomuto parku - to rozhodně ne.

I přesto jsme tu vydrželi až téměř do zavírací hodiny, která je v deset večer. Směřujeme domů; zbývající čas v Japonsku máme volnější, tak uvidíme, co se stane.
Celý příspěvek...

Podivný atraktor

DEN 25, sobota 28. 7. 2018

Noc přešla klidně. Bylo zatmění Měsíce, ale nikdo z nás ho neviděl. Za prvé, začalo až poměrně pozdě k ránu a nikdo z nás nebyl vzhůru. Za druhé, ta nejlepší část začala až poté, co Měsíc tady v Japonsku zapadl, takže bychom ji neviděli, ani kdybychom vzhůru byli. Za třetí, je pod mrakem.

Když vycházíme ven, z nebe padá voda. Mám matný pocit, že pro to existuje nějaký termín, ale je to už tak dlouho, že si nevzpomínám. Směřujeme vlakem, a posléze i jednokolejkou, ze které je báječný výhled, na bleší trh do čtvrti Šinagawa, ale přestože jsme se po cestě setkali hned s několika druhy místního hmyzu, po blechách jako by se zem slehla. Trh se zřejmě nekoná, protože… dešťuje? Je to ten správný termín? Karel se nevzdává a vede nás k jinému trhu. Opět marně. A tak se rozdělujeme a opět vyrážíme do Akihabary. Ta na nás působí mocnou přitažlivostí. Je tu nejen všechno, ale dokonce i něco málo navíc.

Po cestě s Tomášem, se kterým tvoříme stabilní dvojici, protože máme dohromady jen jeden klíč, nacházíme spoustu podivných věcí, ale naším hlavním cílem je najít kufr. Máme dohromady jeden velký kufr, který jsme přivezli z Prahy, a ten evidentně stačit nebude. Nakonec nacházíme podivuhodný outdoorový kufr, který má všechny vymoženosti. Poněkud mě překvapuje, že do něj rovnou nezamontovali i televizi. Cena odpovídá kvalitě - alespoň doufáme. S kufrem v ruce směřujeme na pokoj. Stále deští.

Vyrážíme znovu ven a co čert nechtěl, zase míříme do Akihabary. Jsme mokří, ale spokojení. Zítra bychom rádi znovu zkusili trh.
Celý příspěvek...

Tři ze tří

DEN 24, pátek 27. 7. 2018

Ráno vyrážíme kolem deváté a jedeme zpátky na nádraží Ueno. V Amanodašihate jsme si totiž zjistili, že třetí z oněch tří legendárních vyhlídek na Japonsko se nachází v místě zvaném Macušima, které je nedaleko od Tokia - a tak se tam vydáváme, abychom měli sto procent.

Z Ueno jedeme šinkanzenem do města Sendai, a tam přesedáme na lokálku. Po příjezdu do Macušimy zjišťujeme, že tu jsme poněkud špatně - vyhlídka je u jiné stanice, kam odsud navíc nejezdí přímé spojení. Ale je to jen pár kilometrů, a tak se vydáváme pěšky.

Počasí se dnes trochu umoudřilo, je pod mrakem a fouká čerstvý vítr. Brzy se dostáváme k moři. Stejně jako ostatní dvě vyhlídky, i tato je o moři. V Macušimě se lidé dívají na řadu malých ostrůvků v moři, které jsou porostlé borovicemi (odtud název Macušima - “ostrov borovic”).

Kromě ostrovů jsou tu i další atrakce. Na oběd míříme na místní rybí trh. Mají tu ramen s nejrůznějšími mořskými plody včetně krabích klepet a ústřic, a také špíz z hovězího jazyka. To sice není mořský tvor, ale je to místní specialita, tak ho beru.

Po obědě směřujeme do muzea. Je tu muzeum věnované Date Masamunemu, proslulému místnímu vládci z šestnáctého století. Několik pater tu naplňují dioramata o jeho životě a v přízemí jsou navíc voskové figuríny slavných rodáků z okolí Macušimy.

Jdeme se ještě podívat na vyhlídku na ostrůvek Ošima. Vede tam tradiční červený klenutý můstek, ovšem už moderního typu, z kovových trubek. A potom už se blíží šestá hodina a my směřujeme na to druhé nádraží a míříme zpátky do Tokia.

Zítra chceme zkusit nějaké místní trhy.
Celý příspěvek...

Země zaslíbená

DEN 23, čtvrtek 26. 7. 2018

Ráno se ještě koupeme, a potom v japonských jukatách vyrážíme na snídani. Není špatná (snad jen nedovařené vejce je mi trochu proti srsti) ale večeři se nevyrovná.

My se však vyrovnáváme s Tylerem. Tato návštěva horkých pramenů byla levnější než minule - asi proto, že jsme v letovisku a ne v zapadlé vísce v horách.

Tyler nás veze na nádraží Togura (nějak se mu podařilo nacpat do auta všechna naše zavazadla) a my vyrážíme směr Tokio!

Po poměrně krátké cestě lokálkou do Nagana a necelých dvou hodinách v šinkanzenu končíme ve stanici Ueno, která už je v Tokiu. Odtamtud jedeme místní linkou do Minami-Sendžo. To je stejná stanice, u které jsme bydleli i posledně, ale hotel se liší - jsme v podniku jménem Meigecu. Jsou tam palandy - celkově podobné ubytování jako v Naze nebo v Kagošimě. Uložíme kufry a vyrážíme ven - chceme dnes vidět Akihabaru.

Jo, to jsme si dali.

Akihabara je pro nás otaku zemí zaslíbenou. Je to místo, kde se jeny magicky a bez našeho přičinění mění v různé figurky a jiné doplňky. To je aspoň moje verze, a od té neustoupím.

Rozdělili jsme se do skupin a prošli různé podniky. Obchodní dům, kam jsem zamířil já s Tomášem, měl deset pater, většinou narvaných figurkami, kartami, modely a bůhvíčím ještě.

Večer už jsme pěkně utahaní. Zítra chceme zase vyrazit ven z města a trochu se porozhlédnout po okolí.
Celý příspěvek...

Všude samé hrady

DEN 22, středa 25. 7. 2018

Ráno vyrážíme v osm hodin. Tyler nás veze na nádraží, a my vyrážíme do blízkého města Macumoto (znamená to něco jako “původ borovic”). Macumoto miluje svou historii - celé město je jako jedno velké muzeum.

Hlavní atrakcí je ovšem zdejší hrad. Říká se mu “Černý hrad” a je to vůbec nejstarší dochovaný hrad v Japonsku - 400 let! Prodělal pochopitelně nějaké ty rekonstrukce, ale vypadá nádherně. Jen kdyby se tam člověk nemusel pořád přezouvat. Začínám mít podezření, že se jedná o starý samurajský trik - pokud nepřítel dobude hrad, mohou ho obránci pobít, zatímco se přezouvá.

Po hradu se vydáváme do městského muzea. Tam ani nepotřebujeme vstupenku - platí ta z hradu. V muzeu je hodně o historii města, a také část expozice střelných zbraní (druhá část je na hradě). Bohužel, po návratu na nádraží zjišťujeme, že další vlak jede až za hodinu. A to dnes chceme ještě stihnout hrad Arato, který se nachází u Čikumy! Naštěstí nás Tyler vyzvedává na nádraží a veze nás až k hradu. Ten je na vysokém kopci - pěšky bychom se tam plahočili bůhvíjak dlouho.

Arato je jiný typ hradu - v podstatě to jsou opevněné kasárny s rozhlednou. Hrad sám skoro není vidět - není to žádný symbol postavení, ale funkční tvrz.

Scházíme dolů z kopce, na kterém je i buddhistický chrám a šintoistická svatyně plodnosti. Lezeme do lázně a večer si užíváme typickou rjokanovou večeři složenou z mnoha chodů. Pravda, některé z nich, jako třeba polévka s… čímsi, snad řasami, snad klíčky, se nesetkávají s nadšením.

Máme tu druhou a poslední noc, zítra už jedeme do Tokia!
Celý příspěvek...

Ať žijí prameny!

DEN 21, úterý 24. 7. 2018

Ráno balíme, což už není nijak jednoduché. Musíme rozdělit suvenýry na pevné (například soška draka), měkké (například plyšová běluha) a křehké (například různé figurky) a vyčlenit ty křehké do zvláštních tašek. Kufry se nakonec daří zavřít, a tak směřujeme na nádraží. Nakonec jsme toho v Kjótu zas tolik nestihli! Ani jsem se nepodíval do chrámu Kijomizu-dere (tam se byl podívat jen Tomáš), který je hned u hotelu. Ech, stejně všechny vypadají skoro stejně…

Dnes máme předposlední stěhování. Přejíždíme do stanice Togura poblíž Nagana a vůbec to není jednoduchá cesta. Nejprve směřujeme šinkanzenem do Nagoji, a odtud rychlíkem do Šinonoi. Posledním krokem je lokálka, kde už JR pasy neplatí. A od nádraží Togura (ve městě Čikuma u stejnojmenné řeky) máme ještě kus cesty pěšky. Naštěstí nás svezl místní autobus, a to až skoro k našemu ubytování, Kamesei Rjokan.

Majitelem tohoto rjokanu je překvapivě vytáhlý Američan jménem Tyler, který se hrozně divil, že se tam tak sápeme. Prý by pro nás ochotně přijel autem - a navíc se dozvídáme, že v dojezdové vzdálenosti je ještě nádraží Obasute, které obsluhuje JR, takže jsme ani nemuseli platit lístek. No, propříště.

Když Tyler viděl naše katany, hned nás zavedl ke svému sousedovi. Ten byl vzdáleným potomkem skutečného samuraje a měl v domku slušnou sbírku jeho zbraní a dokonce i brnění. Mohli jsme si tedy “osahat” pravou, čtyři sta let starou katanu, a dokonce i mušketu.

Ale na další průzkumy města už je pozdě. Večeři v rjokanu nemáme (tu jsme objednali až na zítřek), a tak vyrážíme ven. Tyler nám poradil, že specialitou tohoto města je “ošibori udon” - silné nudle s vývarem z ředkví daikon. Zkusili jsme to a bylo to výborné - vývar byl dost ostrý (chutnal podobně jako naše ředkvičky), ale mohli jsme si do něj zamíchat pastu miso, a tím chuť zmírnit.

Večer zalézáme do horkého pramenu a chvíli se v něm tepelně upravujeme.

Na město Čikuma bohužel moc času nemáme. Zítra chceme stihnout pár věcí v okolí.
Celý příspěvek...

Pohled pro bohy

DEN 20, pondělí 23. 7. 2018

Vyrážíme brzy - kolem šesté - a míříme na nádraží. Tam hledáme spoj do Amanohašidate, což není právě jednoduché - toto mytické místo totiž neobsluhuje společnost JR. Musíme tedy jet do města Fukučijama, a tam si koupit lístek dál.

Pokud jste o Fukučijamě nikdy neslyšeli, žádný strach - my také ne. Směřujeme na sever, do neprobádaných končin. Dostáváme se na lokálku společnosti Tango, a míříme skrz řadu tunelů dál. Kolem vidíme následky nedávných povodní - především rozpraskanou zem.

V místě jménem Mijazu musíme ještě jednou přestupovat a vydat se ještě o jednu stanici dál. Konečně jsme v Amanohašidate! Zvláštností tohoto místa je písečná kosa, která téměř přetíná zdejší záliv - úzký pruh země, dnes porostlý stromy. Ne nadarmo jde o jednu ze tří nejlepších vyhlídek v Japonsku! Legenda praví, že bůh Izanagi tu kdysi postavil žebřík, aby mohl lézt z nebe na zem a zase zpátky. Jenomže jednoho dne mu žebřík spadl do moře, a tak se zrodil tento pozoruhodný přírodní útvar. Někteří z nás se vydávají přes kosu na vypůjčených kolech, ostatní jedou přívozem. Na druhé straně je svatyně (kdysi prý velmi významná) a pár krámků se suvenýry. A lanovka.

Lístek, který jsme si v Amanohašidate koupili, nám umožňuje vyjet lanovkou na místní kopec. Jsou tu vedle sebe hned dvě - sedačková a kolejová. Výběr je jednoduchý, protože sedačková lanovka má údržbu a nejede.

Seshora je krásně vidět zdejší krajina (od toho jsme sem taky jeli). Vyjdeme ještě kousek, ale trochu nás tlačí čas - po cestě jsme si všimli pěkného hradu ve Fukučijamě a chceme si ho ještě stihnout prohlédnout.

A tak jedeme zase dolů a směřujeme zpátky k přístavu. Po cestě zpátky si kupujeme sáček krevetových tyčinek za sto jenů. I když se tyto tyčky dají i jíst (a nejsou špatné), jejich skutečný účel je jiný. Pokud vezmete tuto tyčku do ruky a natáhnete ji z lodi, okamžitě si ji vezme nějaký racek. Je jich tu spousta a nedělá jim žádný problém srovnat kurz s lodí, takže vypadají, jako by se vznášeli na místě. Poněkud nepatřičně se mezi nimi vyjímá jakýsi blíže neurčený dravec, který chytá hozené tyčky do spárů. Že by byl až tak moc vysazený na krevetovou příchuť?

Na cestu zpátky jsme nucení vysolit víc peněz - musíme totiž použít expres namísto lokálky, abychom stihli hrad ve Fukučijamě. Na druhou stranu tam můžeme jet přímo a rychle.

Ve Fukučijamě se tedy ve spěchu vydáváme na hrad. Je zrekonstruovaný, ale pěkný, útulný, 2+1 poschodí. I expozice jsou hezké, škoda jen, že se tu příliš nepočítá s existencí zahraničních návštěvníků, a tak je skoro všechno pouze japonsky.

Po páté hodině se vracíme na nádraží a směřujeme do Kjóta - tentokrát už spojem JR, a tedy zdarma. Čeká nás tu už poslední noc!
Celý příspěvek...