Download: ftp://slamaci@147.32.8.168/ heslo viz u tohoto příspěvku - vybrané věci (včetně titulků) i RapidShare

Fórum překladatelské skupiny ZDE
Profil překladatelské skupiny ZDE

Aktualizace:

25.5.2012 --> titulky k Hellsing OAV 9
24.5.2013 --> titulky k Hellsing OAV 10
11.11.2013 --> titulky k Dragon Ball Z 1-16
04.10.2014 --> beta titulky k One Piece movie 9 [yibis] - do titulky-beta sekce na našem FTP

středa 18. září 2013

Poslední dva dny - Všude dobře

Náš poslední den v Japonsku byl poněkud zastřený obavami z počasí. Ozývaly se zprávy o tajfunu, který se blížil, a celé dopoledne lilo jako z konve. Proto jsme se rozhodli strávit poslední den někde pod střechou a vydali jsme se do Tokijského národního muzea.

A celý den jsme v podstatě strávili v tomto muzeu a v sousedním muzeu přírody a vědy. Zatímco Tokijské národní muzeum se zaměřovalo spíše na umění a ukazovalo spousty cenných uměleckých děl, Muzeum přírody a vědy předvádělo Japonsko po stránce přírodní. Obě muzea dohromady tak poskytovala poměrně ucelený obraz všeho toho, co jsme během našeho pobytu v Japonsku viděli. Památky i lesy, moderní technika i zvířata. Všechno se to nakonec krásně spojilo do jediného zážitku zvaného "Japonsko".

A pak přišel večer a čas na naši dlouhou cestu domů. Metrem a vlaky jsme se dostali na letiště Haneda a před druhou hodinou v noci jsme vyrazili zpět do Dubaje. A asi právě včas - jak se ukazuje, tajfun zasáhl Japonsko v pondělí a zaplavil část Kjóta.

To už jsme ale nevěděli. My jsme v pořádku doletěli do Dubaje a odtamtud zpět do Prahy. A i když změna teploty a času pro nás byla tak trochu šok, byli jsme rádi, že jsme zase doma.

Protože jestli plyne z naší cesty nějaké ponaučení, tak toto: ať jste kdekoli, buďte vždy rádi, že jste právě tam.

Celý příspěvek...

sobota 14. září 2013

Den devatenáctý - Ve víru velkoměsta

Předposlední den v Japonsku jsme zahájili cestou do zahrady císařského paláce v Tokiu, samozřejmě za použití naší dvoudenní jízdenky na metro. Z této zahrady je přístupná jenom východní část (ostatní císař stále ještě používá), ale i ta je poměrně rozsáhlá a její prohlídka chvíli trvala.

Potom jsme se vydali do Jinbouchou - čtvrti knih. Chvíli jsme tam bloumali a prohlíželi si obrovská knihkupectví a knihy vystavené na ulici, ale málo platné - člověk dostane hlad a my jsme si stále ještě nesplnili jeden z našich cílů: navštívit pravou japonskou suši-restauraci.

Naštěstí jsme hned v blízkém okolí na jednu narazili - byl to pravý sušibar, kde se jedlo vestoje. Objednali jsme si levný mix, ve kterém byly různé klasické pochoutky jako losos, kreveta, oliheň nebo vaječná omeleta. Dokonce i moje matka si dala, přestože chovala k syrovým rybám silnou středoevropskou nedůvěru. A chutnalo jí!

Po obědě jsme se opět rozdělili - já s matkou jsme chtěli navštívit Akihabaru, čtvrť elektroniky a Mekku všech otaku, zatímco Spock s Karlem tam byli už včera. Nejprve jsme navštívili čtvrť Ginza s divadlem Kabukiza a velmi zajímavým obchodním domem Sony, kde jsme mohli vidět, co se v dohledné době objeví i u nás, a pak už jsme zamířili do Akihabary. Toužili jsme především sehnat nějaká puzzle, která bychom přivezli domů rodině. Přes ohromné bohatství Akihabary jsme je ale dokázali najít pouze v jednom malém, jen asi šestipatrovém bezcelním krámku. Nevadí - mise splněna!

Já bych se v Akihabaře ještě klidně chvíli zdržel, ale moje matka, poněkud vyvedená z míry pohledem na moderní japonskou kulturu, už by raději jela domů, a tak jsme se vydali k našemu hotelu (jen pět stanic metrem od Akihabary) a po večeři v čínském bistru jsme do něj zapadli.

Objevují se ovšem nepříjemné náznaky, že se možná zkazí počasí. K Japonsku směřuje tropická bouře a mohla by zasáhnout i Tokio - v tom případě by to mohlo negativně ovlivnit náš zpáteční let. Zdá se, že to není příliš pravděpodobné - ale nezbývá než počkat.

Zítra je náš poslední den a po půlnoci bychom se měli vydat zpátky do Dubaje, a pak do Prahy!

Spock: S Karlem jsme ještě prošli několik obchodů ve čtvrti knih, navíc jsme narazili i na "stojenový obchod", pak jsme se ještě jednou vydali do Akihabary.

Celý příspěvek...

Den osmnáctý - Dopravní půst

Dnes už nám neplatí JR pas, a tak jsme odkázaní pouze na oblast Tokia - i když, abychom byli spravedliví, to je pořád hodně velká oblast. A zatímco Spock a Karel se se svými jízdenkami na metro vrhli do víru velkoměsta, my zbylí dva jsme se rozhodli držet "dopravní půst" a strávit dnešní den pouze v okolí hotelu New Koyo, kde jsme ubytovaní. Ono je toho totiž dost k vidění i tady!

Hlavně tedy díky tomu, že jsme tu blízko chrámu Sensou-ji, nejvýznamnějšího v Tokiu.

A tak jsme se vydali do tohoto komplexu a po cestě se ještě mrkli na Tokyo Skytree, nejvyšší budovu v Tokiu a druhou nejvyšší na světě - do provozu ji uvedli teprve loni, takže v našich cestovních příručkách ještě ani není zmíněná. Chrám sám byl opravdu velký a krásný, včetně šintoistické svatyně Asakusa postavené hned vedle.

Také už je ovšem přestavěný; Japonci mají v tomhle ohledu k památkám jiný vztah než my. Naše památky jsou obvykle kamenné a stavěné tak, aby vydržely; Japonci stavějí ze dřeva a uvědomují si, že jejich budovy mohou kdykoli padnout za oběť živlům. A když se tak stane, nezoufají si, ale postaví budovu znovu a přesně takovou, jaká byla předtím. Možná to odráží i rozdíl ve filozofii: zatímco my klademe důraz na přetrvávání, na Východě spíše "frčí" obnovování, cykly a reinkarnace.

Z chrámu Sensou-ji jsme se vydali do uličky Nakamise-douri, která k němu normálně vede. Tam je celá řada obchodů se suvenýry, které jsou kupodivu (alespoň v některých obchodech) poměrně laciné. Nasbírali jsme tu tedy vše potřebné pro další členy rodiny a přátele, aby nám naši cestu věřili.

A potom jsme vyrazili po ulicích zpátky k hotelu a cestou jsme se stavili ve stojenovém obchodu a v supermarketu. Den byl možná trochu chudší na události než obvykle, zato na chůzi byl bohatý, takže jsme byli velice unavení.

Tak to tedy bylo s námi dvěma - teď ještě uvidíme, zda něco dodá také druhá dvojice z našeho Společenstva.

Spock: S Karlem jsme šli nejdříve do Sensou-ji a té nákupní uličky. Skytree jsme též viděli, jen ne tak zblízka, právě při cestě do toho chrámu jsme se totiž rozdělili, z hotelu jsme vycházeli všichni společně. Chtěli jsme pak vyrazit do města, tak jsme šli rovnou bez zacházky.

Po chrámu jsme se podívali na Ginzu, pak jsme zastavili na Akihabaře. Po nákupech jsme navštívili blízké památky - Yushima Seidou, svatyni Kanda-myoujin a pravoslavný chrám Nicholai-do.

Nakonec jsme se vydali na noční vyhlídku z 45.patra Tokyo Metropolitan Main building No.1, příjemný bonus byl, že je to zdarma.

Celý příspěvek...

pátek 13. září 2013

Den sedmnáctý - Hora zahalená mraky

K předešlému dni: Zapomněl jsem zmínit jednu událost v chrámu Toushou-guu. Narazili jsme tam na japonskou základní školu, která nás v rámci nějakého úkolu oblehla. Měli v rámci angličtiny za úkol zjistit nějaké informace od cizinců, získat od nich podpis a dát jim origami. Užili si s námi dost...

Náš pobyt v Japonsku se už téměř blíží ke konci. Ovšem ne celý najednou - postupně. Dnes například nadešel poslední den platnosti našeho JR pasu, známého též jako "kouzelný papírek na vlaky".

Jak se s japonskými vlaky rozloučit? Jak jinak, než tím, že se pojedeme podívat na jedno z nejznámějších a nejposvátnějších míst Japonska, na samotnou horu Fuji?

No, dobrá: nehodlali jsme jet přímo nahoru na horu. Jednak je to fyzicky velice náročné, ale také: hora Fuji je jedna z nejvýznamnějších dominant Japonska a přímo z té hory ji zkrátka tak dobře nevidíte. Ne že my bychom ji viděli nějak zvlášť dobře...

Posledního dne platnosti našeho JR pasu se také stalo něco, co jsme tu zatím nezažili: museli jsme si koupit lístek na vlak. Náš pas nás dokázal dopravit pouze do Ootsuki, dál už jela jiná železniční společnost. To je tady vůbec nějak časté: dopravní sítě jsou v rukou soukromých společností, a ty často vůbec neberou ohled na ostatní a o nějakých univerzálně platných jízdenkách si můžete nechat jen zdát. U vlaků to ještě není tak nápadné, protože společnost Japanese Railways pokrývá většinu území, ale například tady v Tokiu se metro dělí na dvě společnosti a, jak jsme zjistili, naše dvoudenní jízdenky zakoupené ještě na letišti v Naritě platí pouze pro jednu z nich.

A tak jsme se vydali vlakem společnosti Fujikyu do stanice Kawaguchiko. Ta leží u jednoho z pěti jezer v blízkosti hory Fuji - a i když se toto jezero pokládá za nejvíce komercializované, stále je to tam hezké. Projeli jsme se po něm lodí a vyjeli jsme lanovkou na blízkou horu Tenjou.

A hora Fuji? Inu, občas byla vidět, občas ne. Obalovaly ji mraky. Pro nás, kteří jsme ji znali jen z obrázků, bylo navíc zvláštní uvědomit si, že sněhová čepice, se kterou se vždy zobrazuje, není trvalá - teď, koncem léta, byl sopečný kužel naprosto holý. Kdybychom někomu ukázali snímky, možná by ani nepoznali, že se jedná právě o tuhle slavnou horu. Ale co naděláte? Byli jsme tam a viděli jsme ji na vlastní oči - to musí stačit.

Sjeli jsme zpět do Tokia, a zatímco Marek s matkou se už odebrali domů, Spock s Karlem se ještě podívali po městě. Zítra už nemůžeme nikam jet, a tak se podíváme, jak to vypadá přímo v Tokiu.

Celý příspěvek...

středa 11. září 2013

Den šestnáctý - Památky v rekonstrukci

Včerejší den jsme, jak už jsem zmiňoval, zakončili příjezdem do Tokia. Teprve po příjezdu na hotel jsme ovšem zjistili, jak dokonale už Japonci ovládli miniaturizaci. Máme tu dvoulůžkové pokoje v japonském stylu o rozloze tří tatami (tokijské tatami má 88 x 176 centimetrů), což nám značně ztěžuje pohyb. Alespoň se tu téměř nedá upadnout...

Není tedy divu, že z našeho "kotce" toužíme uniknout. Náš JR pas platí ještě dva dny, a tak jsme se dnes vydali do další z bohatých pokladnic japonských památek: do Nikkó.

Nikkó leží severně od Tokia. Dnes nebylo zrovna nejtepleji, trochu i poprchávalo, ale i tak jsme se pěkně prošli od nádraží až na místo světového dědictví UNESCO. V Nikkó se totiž nachází řada velmi významných chrámů a svatyň - až na to, že skoro všude probíhaly rekonstrukce.

Ne všude to bylo tak drsné jako v chrámu Rinnou-ji, jehož proslulý sál Sanbutsudou se třemi sochami Buddhy byl obestavěný hangárem (to je v Japonsku celkem častá forma rekonstrukce - obalíte budovu větším baráčkem a nemusíte si dělat starosti, že vám do ní bude při rekonstrukci pršet). Ale v chrámu Toushou-guu jsme přišli o ty nejzajímavější řezby na proslulé bráně Youmeimon a i v mauzoleu Taiyuuin se opravovala jedna z bran.

Zvláště u chrámu Toushou-guu to byla opravdu škoda, protože ten je jedním z nejkrásnějších míst, které jsme kdy viděli. Nachází se tam stáj s vyobrazením tří moudrých opic (dodnes v ní pár hodin denně stojí posvátní koně) a návštěvníky potěší i slavná řezba spící kočky (Nemurineko), která má čestné místo nad jednou z bran. Zřejmě takový malý žertík pana umělce (slavného řezbáře Jingorou Hidariho).

Taková odbočka - v Japonsku žijí i divoké opice, ale bohužel jsme během naší výpravy zatím neviděli ani jednu. Běžné jsou prý na Miyajimě, ale tam jsme je nezahlédli, na rozdíl od jelenů sika, kteří se tam, stejně jako v Naře, pohybovali volně. Živočichem, kterého tu v poslední době vídáme nejčastěji, jsou vážky; těch je tu doslova jako much.

Za svatyní se rozkládá les kryptomerií - zvláštních japonských stromů trochu podobných cedrům. Tímto lesem se po dlouhém schodišti můžete dostat až k hrobce, v níž odpočívají ostatky prvního šóguna - Ieyasa Tokugawy, který celý život budoval a porušoval aliance a shromažďoval moc, až se nakonec stal vládcem celého Japonska. Je to rozhodně jedna z nejvýznamnějších postav japonských dějin - byl to právě on, kdo z Japonska vyhnal křesťany (čímž možná Japonce ušetřil osudu, který stihl tolik jiných domorodých národů v různých částech světa), a byl to také on, kdo umístil hlavní město Japonska do vesnice Edo, dnešního Tokia.

Prohlédli jsme si vše, co šlo, a vydali se zase zpět k vlaku.

Po dvouhodinové cestě zpět do Tokia a vtěsnání se do pokoje nás zítra čeká poslední výlet. A mohu vám slíbit, že bude stát za to.

Celý příspěvek...

Den patnáctý - Dopravní prostředky

Po včerejší prohlídce Hirošimy nás dnes čekal další "cestovní" den. Tentokrát jsme se měli vydat do Tokia, ale přece jenom, cesta shinkansenem zase celý den nezabere, a tak jsme se dopoledne vydali ještě na jednu hirošimskou atrakci: do muzea dopravních prostředků.

To se nachází severně od města a pro cestu tam jsme vyrazili vlakem a přesedli na speciální vláček Astram, který jezdí s pneumatikami na betonových kolejích.

Muzeum samotné je rájem pro modeláře, protože obsahuje kolem 2500 modelů všeho možného: aut, vlaků, letadel, lodí i tramvají. Je tu také obří panoráma ukazující "dopravní prostředky budoucnosti" - zdálo se nám ale, že už je to nějaký ten pátek, co ho dělali, protože řada věcí nám tam už připadala celkem normální.

A protože většinu dalšího dne zabrala cesta do Tokia (i shinkansenem to trvalo 4,5 hodiny), napadlo mě, že si vyjmenujeme, jaké všechny dopravní prostředky jsme na naší cestě použili, protože jich je opravdu hodně.

Letadlo: Tak to je celkem jasné, letadlo jsme použili k příletu do Japonska, a pokud vše dopadne dobře, použijeme ho i k odletu. Společnost Emirates, se kterou letíme, používá na tyto trasy obrovské Boeingy 777, kde vždy zabereme celou prostřední skupinu 4 sedadel v řadě.

Vlak: Díky JR pasu náš hlavní způsob dopravy. Škoda jen, že už platí jenom dva dny... vlaků jsme tady v Japonsku vyzkoušeli celou řadu, od lokálek přes různé expresy (např. do Kanazawy), až po shinkanseny. Nutno dodat, že zatímco shinkanseny nejsou příliš vytížené a najde se v nich řada volných míst, u lokálních spojů tomu tak nebývá. Samostatnými kapitolami je vláček Kuroemon, kterým jsme jeli z Aso, a Astram, který je zvláštním křížencem vlaku a autobusu.

Autobus: I autobusů jsme vyzkoušeli několik. Od hotelového autobusu v Naritě, který nás přivezl z letiště, přes městskou hromadnou dopravu v Kjótu, až po dálniční autobusy, kterými jsme jezdili v oblasti sopky Aso.

Tramvaj: Na tramvaj jsme zatím narazili pouze v Hirošimě. Funguje v podstatě stejně jako autobusy: nastoupíte a při výstupu zaplatíte u řidiče. Tramvaje tu mají dlouhou tradici - v muzeu dopravních prostředků jsme narazili na vůz číslo 654, který byl zasažen atomovým výbuchem a přečkal to celkem ve zdraví. I v muzeu se zmiňovalo, že tramvajová doprava byla v Hirošimě obnovena už několik dní po útoku.

Metro: Metro jsme zatím vyzkoušeli ve dvou městech (Kjóto a Fukuoka), ještě nás čeká Tokio. Obecně se podobá našemu; ve Fukuoce mají ovšem tendenci nevěřit cestujícím, že se budou držet za bezpečnostním pásem, a tak na nástupištích stojí bariéry, ve kterých se otevřou dveře, jenom když je čas nastupovat.

Lanovka: Tou jsme vyjeli na horu Aso a zpátky. Běžný závěsný typ.

Celý příspěvek...

úterý 10. září 2013

Den čtrnáctý - Chmurná připomínka věcí minulých

Dnešek byl rozhodně nejsmutnějším a nejdepresivnějším dnem, jaký jsme v Japonsku zažili.

Začal celkem vesele: vyjeli jsme kousek od Hirošimy, abychom se podívali na ústředí automobilky Mazda.

Ta pořádá zdarma exkurze po muzeu svých výrobků. Tyto exkurze se pořádají dokonce i v angličtině, což naší skupině enormně vyhovovalo. K muzeu se toho zase tolik říct nedá - mnoho aut slavných modelů s čestným místem vyhrazeným vítězi prestižní soutěže "24 hodin Le Mans". Ukázalo se, že tato automobilka (prý jako jediná na světě) úspěšně uvedla na trh Wankelův rotační motor, který má řadu předností před klasickými pístovými motory.

Po shlédnutí muzea jsme se podívali přímo do továrny, kde probíhá finální montáž aut. Lidé a roboti tam pracovali ruku v ruce a auta pěkně odsýpala.

Původně jsme plánovali ještě návštěvu námořního muzea v Kure, ale ujel nám vlak, a tak jsme se raději vrátili zpět do Hirošimy. Tam jsme se vydali podívat do Parku míru, který připomíná svržení atomové bomby na toto město.

Možná jsme to ani neměli dělat. Nejsem si jistý, zda vůbec existuje nějaký způsob, jak lidem plně předvést hrůzy atomové bomby, ale obyvatelé Hirošimy na tom evidentně pracují už téměř sedmdesát let. A-Bomb Dome, budova v těsné blízkosti hypocentra (místo dopadu bomby se nazývá hypocentrum, protože bomba vybuchla ve vzduchu - hypocentrum je bod těsně pod výbuchem), je navěky zakonzervován ve formě polozbořené ruiny. Potkali jsme tam dalšího Čecha (první takový případ v Japonsku) - dal jsem mu odkaz na náš blog; reklama přece musí být. A aby těch Čechů nebylo málo, byl to právě český architekt Jan Letzel, kdo tuto budovu, postavenou v roce 1915, navrhl.

Už tahle budova působila dost depresivně. Památník obětí, s malou fontánkou uprostřed (prý na paměť obětí, které prosily o vodu, když umíraly) a donekonečna scrollujícím seznamem jmen a fotografií, působil ještě silněji, ale ani jedno z toho nebylo nic proti muzeu.

Muzeum na mě udělalo dojem především svou nestranností. Zdá se, že obyvatelé Hirošimy necítí žádnou potřebu svalovat na někoho vinu za to, co se v jejich městě odehrálo. Na jedné straně tak najdete uvedeny zprávy o japonském válečném úsilí a o tom, čeho se jejich národ dopustil, na straně druhé pak najdete informace o Američanech a o motivacích pro útok. Stručně řečeno: v době, kdy byla atomová bomba použita, bylo Japonsko už prakticky poraženo. Američané ale odmítli Japonce byť jen varovat, že mají tuto zbraň k dispozici - obávali se, že kdyby nakonec na její použití nedošlo, mohlo by se na dvě miliardy dolarů, které padly na její vývoj, pohlížet jako na vyhozené peníze.

Na jedné straně japonská armáda, která převzala kontrolu nad Hirošimou a nutila její obyvatele přispívat k válečnému úsilí. Na straně druhé americká armáda, která chtěla předvést výsledky. Kdo byl v právu? To je otázka, která pravděpodobně vůbec nemá smysl. Nejlepším řešením asi bude udělat to, co udělali obyvatelé Hirošimy - berou to jako strašlivou tragédii a zasvětili celou další budoucnost svého města tomu, aby se už neopakovala.

Nejhorší částí muzea je pak výstavka artefaktů: kusů oblečení, předmětů denní potřeby, všeho se strohými příběhy jejich majitelů, které v 99% případů končí datem úmrtí. Většina těchto lidí patřila ke 145 000, kteří na následky výbuchu zahynuli ještě do konce roku...

Po této podívané jsme už na další památky neměli náladu. Prohlédli jsme si hirošimský hrad, spíše jen z povinnosti, najedli jsme se a vydali se do našeho maličkého pokojíku. Zítra se vydáváme do Tokia, kde máme poslední ubytování na naší cestě.

Celý příspěvek...

Den třináctý - Brána na vodě

Dnes jsme se vykulili z našeho maličkého pokoje v Hirošimě a vyrazili za dalšími japonskými památkami. Nakonec jsme se rozhodli zasvětit dnešní den výletu na ostrov Itsukushima, který je ale známější spíše pod jménem Miyajima.

Tento ostrov se nachází kousek od Hirošimy a najdete tam jeden ze tří nejslavnějších pohledů v Japonsku - kolosální bránu torii, která je postavena v moři a její základy tak můžete vidět pouze za odlivu.

Svatyně i brána byly překrásné. Pouze trámy byly místy trochu nízko, což vedlo k nějakým těm naraženým hlavám - což už však na naší výpravě žádné závažnější následky zanechat nemůže...

Po svatyni jsme navštívili muzeum s místními poklady. Není jich zase tolik, ale jsou opravdu zajímavé - staré svitky, divadelní kostýmy, brnění, meče atd. Podívali jsme se na některé místní chrámy, prostě už rutina, jak to při prohlídce památek bývá...

A zbytek městečka byl ve znamení suvenýrů. Prodávala se tu spousta drobností - vyzvedl bych zejména vařečky na nabírání rýže, které vynalezl nějaký místní mnich a které tu najdete ve všech velikostech, od drobných magnetů na ledničku až po exempláře, se kterými byste v pohodě upádlovali kajak.

Večer jsme se potom vydali na dobrodružnou výpravu za nalezením internetového připojení. O to je v Hirošimě opravdu nouze. Nakonec jsme nějaké našli v kavárně Starbucks, až na to, že chtěli zaregistrovat předem, což se nám nakonec povedlo díky ochotnému personálu v blízké pobočce mobilního operátora SoftBank. Stižení akutní internetovou deprivací jsme v kavárně strávili několik hodin, z čehož při našich minimálních objednávkách personál jistě velkou radost neměl.

Takže zpátky do hirošimského kurníku a zítra nás čeká prohlídka města.

Celý příspěvek...

neděle 8. září 2013

Den dvanáctý - Z pekla do pekla

Dnešní den začal stejně příjemně, jako ten předešlý skončil. Vstali jsme po naší první noci na pravých japonských futonech (tedy matracích položených na zemi), hupsli jsme ještě jednou do horkého pramenu a vydali jsme se na snídani. Ta se servírovala v horním patře.

Náš pokoj je sice velký, ale přece jenom nestačí k tomu, aby v něm čtyři lidé mohli spát a jíst zároveň. Večer nám nejprve sklidili večeři, a až pak rozestlali, a snídaně se pro jistotu podává jinde.

Snídaně nebyla sice tak bohatá jako večeře, ale také stačila. Zelenina, nezbytná miska rýže (u večeře jsem ji ani neuváděl) a opět se pro velký úspěch opakovaly železné plotýnky. Každý měl tentokrát dvě: jednu na polévku miso a jednu na slaninu s vejcem. Bylo to vypočteno opravdu geniálně: líh, který nám k plotýnce dali, vydržel přesně na usmažení jednoho vejce.

Včera jsme debatovali o tom, co dělat dál. Že musíme dnešní den skončit v Hirošimě, kde máme zamluvené ubytování, to bylo jasné. Ale co dělat do té doby? Shinkanseny jsou opravdu pekelně rychlé. Nakonec jsme se rozhodli vydat se z Kurokawa Onsenu ještě o něco dál na jih, do městečka Aso, které leží u stejnojmenné sopky.

Autobus nás tam dopravil zhruba za 90 minut. Z Asa se dalo jet vlakem do města Kumamoto, a tam už jsme mohli chytit shinkansen. Ale to by nebyla žádná legrace - kousek od nás přece dýmala opravdová činná sopka! Proč se nevydat tam? A tak jsme strčili zavazadla do místního turistického centra (za poplatek 500 jenů na osobu) a skočili na autobus, který jel až téměř k momentálně aktivnímu kráteru Nakadake. Nutno dodat, že už na začátku jsme se nacházeli v rozsáhlé kaldeře sopky - s obvodem 130 km se řadí k největším na světě.

Původně jsme uvažovali o návštěvě muzea, které je sopce věnováno, ale nakonec zvítězil názor, že nemá smysl dívat se do muzea, když máme příležitost prohlédnout si vše na vlastní oči. A tak jsme vyjeli lanovkou až ke kráteru a podívali se dovnitř.

Pod námi se otevřel praotec všech horkých pramenů. Dole v sopce bylo jezero jakési tekutiny (převážně asi vody, ale nezanedbatelná část byla zřejmě kyselina sírová, soudě podle neustálých varování před oxidem siřičitým), ze které neustále unikaly výpary. Byl to opravdu pohled pro bohy.

Náš čas byl ale omezený. Museli jsme se vrátit zpátky do Asa, vyzvednout kufry a nasednout na vlak do Kumamota. Tím ovšem naše dnešní dobrodružství nekončila. Vlak byl totiž poněkud zvláštní - všude byly obrázky černého pejska Kuroemona a v každém vagónu jste našli něco nečekaného. Jeden byl například zařízený jako hřiště pro děti, kde mohly vesele dovádět i během jízdy.

I konce vlaku byly řešené netradičně: posádka seděla v kukani ve vyšším patře, takže jste si mohli sednout až na úplný předek a sledovat oknem krajinu před vlakem.

A tak jsme tímto veselým vláčkem šťastně dorazili do Kumamota a přestoupili na shinkansen. V porovnání s Kuroemonem byl tento technický zázrak téměř nudný.

Ale svůj účel splnil: vyrazili jsme zpět na hlavní japonský ostrov Honšú a zamířili jsme do Hirošimy. Z pekla sopky do místa, ze kterého kdysi udělali peklo lidé.

Nevím, co jsme si pod pojmem "Hirošima" představovali. Ale pravda je taková, že i když stopy po tragédii ze druhé světové války tu samozřejmě jsou (a my si je půjdeme prohlédnout), dnešní Hirošima se přes svou historii přenesla. Jsou tu vysoké domy a milí, veselí lidé, jako všude jinde v Japonsku.

Přesto nám však svou pekelnou stránku ukázala: v hotelu nefunguje wi-fi připojení, na které jsme si tady už tolik zvykli! A kromě toho bydlíme v pokojích, kam se sotva vejdou dvě postele, a tak se tam skoro nedá hnout.

Ale co: zítra si to vynahradíme výletem na jedno z nejkrásnějších míst Japonska: ostrov Itsukushima, známější spíše pod názvem Miyajima.

Celý příspěvek...

Den jedenáctý - Tajný pramen

Po klidné noci strávené ve Fukuoce jsme vyrazili do dalšího cíle naší cesty. Zamluvili jsme si totiž jednu noc v tradičním japonském hostinci (ryokanu) ve vesnici Kurokawa Onsen.

Jméno se dá volně přeložit jako "Černá řeka, horký pramen". Vesnice se nachází asi dvacet kilometrů severně od největší sopky na Kjúšú, Aso, a tím pádem se tu nachází velké množství pramenů, kde ze země vyvěrá horká voda ohřátá sopečnou činností. Což samozřejmě znamená jediné - koupání!

Horké prameny jsou jedním z klasických prvků Japonska a v mnoha anime o nich najdete zmínku i s ukázkami. Všichni to známe: školní skupiny, které tam přijedou, plány pubertálních kluků nahlédnout do zakázané dívčí části, nakonec se to povede někomu, kdo se o to vlastně vůbec nesnažil, dívky ho zmlátí, aniž by vyslechly jeho obhajobu, atd. atd.

No, takové věci jsme zase na mysli neměli, ale i tak jsme se chtěli do horkých pramenů podívat. Nutno dodat, levné to nebylo - za jednu noc tady dáme stejné peníze jako za pětidenní pobyt v Tokiu.

Kurokawa Onsen je poměrně odlehlé místo; dokonce nemá ani vlastní stránku na Wikipedii. Z Fukuoky se tam lze dostat autobusem, ten ale jezdí jen dvakrát denně. Vyjeli jsme v devět hodin ráno a do vesnice jsme dorazili až v poledne.

Chvíli jsme tu trochu bloudili, ale naštěstí jsou všude cedule. V téhle vesnici není moc obyvatel - většina domů jsou ryokany s horkými prameny nebo obchody.

Ryokan samotný naplnil naše očekávání. Personál velmi úslužný (bohužel ale nemluvil anglicky). Dovedli nás do pokoje, který byl zařízený v japonském stylu - rohože tatami na zemi, nízký stolek, židle bez nohou, atd.

Museli jsme se přezout do gumových pantoflí pro pohyb po ryokanu (v pokoji samotném se chodilo bosky). Bohužel, tyto pantofle nebyly dimenzované na evropské tlapy a chodilo se v nich tedy poněkud nepohodlně.

A pak nás zavedli k pramenům. To byla opravdu pastva pro oči! Pramen, který tento ryokan využíval, obsahoval nějaké železo, ale hlavně velké množství síry. Všude to bylo cítit po vařených vejcích. Pramen bylo možné využívat celkem na třech místech: v malé vaně pro jednu osobu, ve vnitřní lázni a venku. Vyzkoušeli jsme vnitřní lázeň, ale málo platné, pramen venku se nedal překonat.

Voda byla samozřejmě horká. Pramen přiváděla trubka a z té vytékala voda o teplotě asi 60 °C. I poté, co naplnila slušně velké mělké jezírko, se musela ředit poněkud vlažnější vodou z jiného zdroje, aby tam člověk vůbec vydržel. Okolí jezírka bylo plné rezavých skvrn od železa a tam, kde protékala neředěná voda z pramenu, se usazovala síra.

Kromě lidí tam nevydrželo nic. Našli jsme dost zástupců hmyzu, kteří se nějakým nedopatřením dostali do vody a uvařili se. My jsme tam sice statečně vydrželi docela dlouho, nakonec jsme však museli uznat, že i když se do pramenu dá lézt často, nemá smysl zůstávat v něm déle než asi deset minut.

Zlatým hřebem dne byla ovšem večeře. Náš stolek v japonském stylu stačil jen pro dvě osoby - druzí dva dostali vlastní stolky. Večeře byla pojatá stylem "spousta jídel, malé porce", mohli jsme tedy ochutnat téměř všechno, co se v této oblasti jí. Od věcí, které by vás nepřekvapily (varianty na polévky, nudle nebo nakládanou zeleninu), přes věci, které byste v Japonsku očekávali (např. sašimi, tedy syrová ryba naporcovaná na kousky, nebo vyuzená a nasolená ryba na špejli), až po věci zvláštní, jako v čemsi naložená chapadla olihně. Tedy - myslím, že to bylo ono, díky jazykové bariéře to jídlo působilo ještě tajemněji.

Zmíním ještě naložené plátky syrového hovězího a přejdu k hlavnímu chodu: tím byla miska s hovězím masem, zeleninou a lesními houbami. Vše bylo syrové; dostali jsme k tomu železnou plotýnku, kus pevného lihu a zapalovač. A tak jsme to opékali na vlastním ohni a vyvedlo se to báječně.

Bohužel, i když je toto místo opravdu krásné, nemůžeme se tu zdržet dlouho. Jednak kvůli ceně, a jednak kvůli tomu, že kromě pramenů tu vlastně není nic k vidění. Náš plán je jasný: zítra míříme do Hirošimy!

Celý příspěvek...