"To jsem z toho jelen," zvoláte, když vás něco opravdu vyvede z míry. A dnešní den takových věcí bylo až až. Vydali jsme se totiž z Kjóta do blízkého města Nara, které kdysi sloužilo jako hlavní město celého Japonska (stejně jako později Kjóto a dnes Tokio). A tomu, co jsme tam viděli, jsme se opravdu nestačili divit.
Začněme tedy s jeleny. Když kdysi v Naře zasvěcovali chrám, přijelo tam prý božstvo osobně na bílém jelenovi sika. Je to taková zmenšená verze jelenů, kteří žijí u nás, a v Japonsku jsou velmi běžní. Jenže tady v Naře jsou pokládáni za posly bohů, a tak se tam uchytili. Výsledek? V celém poměrně rozsáhlém Narském parku jich dnes žije asi 1200. A protože jsou posvátní a nikdo jim tam neubližuje, tak se s návštěvníky docela kamarádí. Však i maskotem města Nara je panáček s jelením parožím a v obchodech se suvenýry najdete nesčetně jelenů a věcí s jelením motivem.
A najdete tam samozřejmě také speciální "jelení krekry", které tato zvířata vášnivě milují (člověk si až říká, jak to, že neútočí na prodavače). Pokusně jsme si je koupili. Průvodce městem říkal, že jeleni jsou tak dobře vychovaní, že se vám ukloní, když vás o takový krekr prosí. Neuvedli už ovšem, že úklona hlavy působí úplně jinak u člověka a úplně jinak u jelena, který má sice jen něco přes metr výšky, ale zato nese na hlavě dobrých třicet centimetrů paroží. Pak se z úklony stává poměrně bolestivé šťouchání. Poté, co se Markovi podařilo zmizet třem jelenům, kteří bažili po jeho krekrech, jsme se už raději omezili na bezpečnější laně.
I tam jsme ovšem poněkud narazili, když jsme vytáhli mrkev, kterou jsme si vzali jako svačinu. Jedna z laní Marka sledovala asi dvě stě metrů a nutila ho, aby se s ní o tuto obzvláštní pochoutku dělil.
Druhá věc, která člověku vyrazí dech, je muzeum národních pokladů. Pod tímto neskromným názvem se nachází místo skutečně neuvěřitelné, neboť jsou tam shromážděny významné buddhistické památky. Sochy ze dřeva, bronzu nebo dokonce látky napuštěné lakem vyrážejí dech nejen svým vzhledem, ale především svým stářím: některé jsou staré přes dvanáct set let! A zatímco sochy bohů či démonů bývají stylizované, sochy, které mají zobrazovat skutečné lidi, jsou skutečně individuální.
Třetí věc, která člověku vyrazí dech, je Velký Buddha neboli Daibutsu. Je to monumentální bronzová socha - má výšku asi patnáct metrů, a to prosím vsedě! Snad ještě více ohromující je ale Daibutsuden, budova, ve které Buddha sedí. Dlouho to byla největší dřevěná stavba světa, a přitom je ještě podstatně menší než původní budova z osmého století. K tomu bych jen dodal, že odlití pětisettunového kolosu tenkrát vyčerpalo japonskou zásobu bronzu a málem zničilo ekonomiku celé země, ale což - chybami se člověk učí.
V Daibutsudenu je také sloup s dírou; tradice praví, že prolezete-li dírou, dosáhnete nirvány, ale Markova matka nám tuto atrakci zakázala pod chabou záminkou, že by se tam nikdo z nás nevešel.
Po tomto chrámu jsme si zašli na oběd. Vůbec poprvé jsme tu navštívili tradiční japonskou restauraci. Restaurace v Japonsku mají jednu zvláštnost - najdete před nimi obvykle vitrínu, kde jsou umístěné repliky jídel, která restaurace podává. Máte tak mnohem lepší představu, co si vlastně objednáváte, i když i přesto může dojít k překvapením. V restauraci mi konečně došlo, proč mají Japonci v takové oblibě horká jídla navzdory tomu, že počasí, které jsme tu zatím viděli, by se dalo rozdělit na "horko", "horko a vlhko" a "liják". Po snědení téměř vroucí misky nudlí udon jsem se tak zpotil, že mě to paradoxně docela dobře ochladilo.
Navštívili jsme ještě šintoistickou svatyni Kasuga, jenže to už se začalo připozdívat, a tak jsme si ji prohlédli jen zvenčí. Zaujala nás tam obrovská borovice, patrně nějaký posvátný strom - bohužel se nám nepodařilo zjistit o ní něco bližšího. Rádi bychom si mysleli, že tam stojí už od osmého století, kdy byla svatyně poprvé postavena (až do devatenáctého století ji totiž vždy po dvaceti letech bourali a stavěli znovu).
Chtěli jsme ještě navštívit festival, který právě probíhal na místě bývalého císařského paláce, ale čas a únava nám to už neumožnily. Snad tedy příště. Měli jsme právě ještě tak dost energie na to, abychom se doplahočili do Kamikatsura Guest House v Kjótu. Zítra si od prolézání památek trochu odpočineme (i když i na ně dojde): zamíříme totiž do moderní japonské metropole Ósaky.
Žádné komentáře:
Okomentovat