Dnešní den začal stejně příjemně, jako ten předešlý skončil. Vstali jsme po naší první noci na pravých japonských futonech (tedy matracích položených na zemi), hupsli jsme ještě jednou do horkého pramenu a vydali jsme se na snídani. Ta se servírovala v horním patře.
Náš pokoj je sice velký, ale přece jenom nestačí k tomu, aby v něm čtyři lidé mohli spát a jíst zároveň. Večer nám nejprve sklidili večeři, a až pak rozestlali, a snídaně se pro jistotu podává jinde.
Snídaně nebyla sice tak bohatá jako večeře, ale také stačila. Zelenina, nezbytná miska rýže (u večeře jsem ji ani neuváděl) a opět se pro velký úspěch opakovaly železné plotýnky. Každý měl tentokrát dvě: jednu na polévku miso a jednu na slaninu s vejcem. Bylo to vypočteno opravdu geniálně: líh, který nám k plotýnce dali, vydržel přesně na usmažení jednoho vejce.
Včera jsme debatovali o tom, co dělat dál. Že musíme dnešní den skončit v Hirošimě, kde máme zamluvené ubytování, to bylo jasné. Ale co dělat do té doby? Shinkanseny jsou opravdu pekelně rychlé. Nakonec jsme se rozhodli vydat se z Kurokawa Onsenu ještě o něco dál na jih, do městečka Aso, které leží u stejnojmenné sopky.
Autobus nás tam dopravil zhruba za 90 minut. Z Asa se dalo jet vlakem do města Kumamoto, a tam už jsme mohli chytit shinkansen. Ale to by nebyla žádná legrace - kousek od nás přece dýmala opravdová činná sopka! Proč se nevydat tam? A tak jsme strčili zavazadla do místního turistického centra (za poplatek 500 jenů na osobu) a skočili na autobus, který jel až téměř k momentálně aktivnímu kráteru Nakadake. Nutno dodat, že už na začátku jsme se nacházeli v rozsáhlé kaldeře sopky - s obvodem 130 km se řadí k největším na světě.
Původně jsme uvažovali o návštěvě muzea, které je sopce věnováno, ale nakonec zvítězil názor, že nemá smysl dívat se do muzea, když máme příležitost prohlédnout si vše na vlastní oči. A tak jsme vyjeli lanovkou až ke kráteru a podívali se dovnitř.
Pod námi se otevřel praotec všech horkých pramenů. Dole v sopce bylo jezero jakési tekutiny (převážně asi vody, ale nezanedbatelná část byla zřejmě kyselina sírová, soudě podle neustálých varování před oxidem siřičitým), ze které neustále unikaly výpary. Byl to opravdu pohled pro bohy.
Náš čas byl ale omezený. Museli jsme se vrátit zpátky do Asa, vyzvednout kufry a nasednout na vlak do Kumamota. Tím ovšem naše dnešní dobrodružství nekončila. Vlak byl totiž poněkud zvláštní - všude byly obrázky černého pejska Kuroemona a v každém vagónu jste našli něco nečekaného. Jeden byl například zařízený jako hřiště pro děti, kde mohly vesele dovádět i během jízdy.
I konce vlaku byly řešené netradičně: posádka seděla v kukani ve vyšším patře, takže jste si mohli sednout až na úplný předek a sledovat oknem krajinu před vlakem.
A tak jsme tímto veselým vláčkem šťastně dorazili do Kumamota a přestoupili na shinkansen. V porovnání s Kuroemonem byl tento technický zázrak téměř nudný.
Ale svůj účel splnil: vyrazili jsme zpět na hlavní japonský ostrov Honšú a zamířili jsme do Hirošimy. Z pekla sopky do místa, ze kterého kdysi udělali peklo lidé.
Nevím, co jsme si pod pojmem "Hirošima" představovali. Ale pravda je taková, že i když stopy po tragédii ze druhé světové války tu samozřejmě jsou (a my si je půjdeme prohlédnout), dnešní Hirošima se přes svou historii přenesla. Jsou tu vysoké domy a milí, veselí lidé, jako všude jinde v Japonsku.
Přesto nám však svou pekelnou stránku ukázala: v hotelu nefunguje wi-fi připojení, na které jsme si tady už tolik zvykli! A kromě toho bydlíme v pokojích, kam se sotva vejdou dvě postele, a tak se tam skoro nedá hnout.
Ale co: zítra si to vynahradíme výletem na jedno z nejkrásnějších míst Japonska: ostrov Itsukushima, známější spíše pod názvem Miyajima.
1 komentář:
poznámka: je to zápis za den 7.9.2013, jen jsme se dostali k zveřejnění později, kvůli problémům s připojením s internetem
Okomentovat