Dnes jsme se vydali na náš zatím nejdelší výlet, až do Kanazawy na západním pobřeží Japonska. Je to skoro 200 kilometrů od Kjóta a zatím tam nevede shinkansenová trať, takže jsme museli použít rychlík "Thunderbird", kterému cesta trvala něco málo přes dvě hodiny.
Kanazawa je město, které nikdy příliš neoplývalo průmyslem. To se mu vyplatilo - za druhé světové války se vyhnulo bombardování a uchovalo si svou malebnou atmosféru dodnes. A ví, jak potěšit turisty: za 500 jenů si můžete koupit celodenní jízdenku na okružní autobus, který objíždí všechny významné památky města.
Hned u nádraží nás zarazila tamější fontána. Obyvatelé Kanazawy totiž skutečně přišli na to, jak udělat hodinky s vodotryskem - nebo lépe řečeno hodiny z vodotrysku. Pomocí spousty malých trysek, které fungují jako pixely, dokázali vytvořit digitální displej, který zobrazuje přesný čas a různé další nápisy.
A tak jsme nasedli do autobusu a vyjeli jsme. Plánek, který jsme dostali v turistickém centru, velmi nápomocně zdůraznil ty nejdůležitější stanice červeně, takže jsme věděli, kde vystoupit.
Nutno dodat, že první zastávka byla poněkud vágní. Chvíli jsme bloudili v zadních uličkách, než jsme se konečně dostali do podivné ulice tvořené dřevěnými domy. Tam byly nejen suvenýry, ale i domy, kde přebývají gejši - ve dne je možné si je prohlédnout, ale cena byla poměrně vysoká, a tak jsme od toho upustili.
Potom se s námi dal do řeči policista na rohu a doporučil nám navštívit blízký chrám. Pravda, chrám byl opravdu blízko, ale také se nacházel ve značné výšce. Výhled odtamtud ale byl opravdu nádherný, to se musí nechat.
Konečně jsme na této zastávce narazili na obchod, kde prodávali zlaté suvenýry. Kanazawa je totiž známá výrobou zlaté fólie. Pochází odtud všechno zlato ze Zlatého pavilónu v Kjótu (nutno podotknout, že vrstva zlata je pouze půl mikrometru silná, takže dohromady ho zase tak moc není), a dokonce i první kanji ve jméně města znamená "zlato".
Ovšem je zlato a zlato. Použít zlato na pero, to je celkem norma. Použít ho na pozlacení golfového míčku, to už je výstřednost a zapékat zlaté vločky do veky, to už pokládám za vyslovené plýtvání (i když ublížit to samozřejmě nemůže, protože zlato zcela ignoruje veškerou chemii v lidském těle).
Druhá zastávka byla u místního hradu. No, hradu... spíše pozemku, kde hrad kdysi stával. Hrad v devatenáctém století shořel, a i když už se začalo s rekonstrukcí, ta se zatím moc daleko nedostala.
To zahrada na druhé straně hlavní silnice byla zajímavější. Jmenuje se Kenroku-en a jedná se údajně o jednu ze tří nejkrásnějších zahrad Japonska. Bohužel, nám se moc nepředvedla - krátce potom, co jsme tam vstoupili, se spustil déšť.
A ne ledajaký. Šlo o mimořádně zlomyslný liják, který ve spolupráci s větrem ničil deštníky, a když jsme se poprvé odvážili do něj vyrazit z naší skrýše u toalet, tak nás donutil ke zbabělému úprku. Jen tak tak jsme se dostali ven ze zahrady...
Třetí zastávkou byla samurajská čtvrť. Díky počasí jsme z ní ale viděli jen něco málo - také už se připozdívalo, tak jsme spěchali dál k zastávce číslo čtyři.
Ta byla do deště nejvhodnější, protože byla pod střechou. Šlo o velký trh s rybami a mořskými plody Oumichou - Kanazawa je přístavní město, ale její historické jádro je od moře daleko, a tak jsme se k vodě nedostali (zato voda se dostala k nám, a to takřikajíc až na kůži).
Na trhu jsme pak nakoupili nějaké ty ryby a mořské pochoutky. V celém tom kalupu a úprku před deštěm nám totiž nezbyl čas na oběd. S nákupem jsme pak jeli na nádraží.
Ani návrat domů se tentokrát neobešel bez komplikací. Vlak, kterým jsme vyrazili, nejel, jak se ukázalo, do Kjóta, ale do města Maibara. O tom už jsme naštěstí určité povědomí měli a věděli jsme, že leží na trati shinkansenu Toukaidou, který projíždí i Kjótem. Jenomže jindy tak dokonale přesné shinkanseny měly tentokrát zpoždění - asi na tři hodiny je totiž zastavil silný déšť ve městě Nagoja.
Naštěstí první shinkansen do Kjóta dorazil brzy po našem příchodu na nástupiště, a tak jsme se ve zdraví dostali do našeho Kamikatsura Guest House, kde dnes máme poslední noc.
Objevil se tu i zástupce paní domácí - vrátil nám 20 000 jenů, které jsme složili navíc k ceně za ubytování jako zálohu, a rozloučil se s námi. Vše je tedy vyřešeno a nic nám nebrání v další cestě. Zítra míříme na jih Japonska, na ostrov Kjúšú.
Žádné komentáře:
Okomentovat