Trhni, co můžeš

DEN 18, sobota 21. 7. 2018

Dnešní den je víceméně volný, a tak sice vyrážíme ráno, ale v neúplné sestavě - Tomáš, známý narkoleptik, ještě spí.

Melkové chtějí prohrabat místní trhy; dnes v sobotu je na ně dobrá chvíle. Aspoň teoreticky - první trh nejen že není otevřený, ale ani se nám nepodařilo zjistit, co se s ním stalo.

Ale další trh, který se nachází u jednoho z mnoha kjótských chrámů, otevřený je, a nám z něj přechází zraky. Ceny jsou tu velmi rozmanité - někdy chytíte pěknou věcičku za pakatel, někdy po vás chtějí deset tisíc jenů za kus starého měděného nádobí, které se navíc na zdejším sluníčku ani nedá vzít do ruky.

Nakoupil jsem tam pár suvenýrů, a to celkem levně - jen mě trochu překvapila jejich váha. Obtěžkaní těmito novými zkušenostmi jsme se vydali zpátky do hotelu, abychom tam přečkali poledne - zdejší slunce má holt i své stinné stránky.

Odpoledne jsme opět vyrazili na lov suvenýrů. Tomáš se k nám připojil ze střídačky, zatímco František zůstal v pokoji. Našli jsme obchod jménem Tozando, kde se prodávají “sportovní potřeby”. Vzhledem k tomu, kolik japonských sportů je bojových, měli tam ale i slušné množství tréninkových zbraní a někteří z nás si začali se zájmem prohlížet katany.

Já po meči nijak zvlášť netoužím (i tréninkový ze zinkové slitiny, který se nedá opakovaně brousit, je dost drahý a navíc pořád tak nebezpečný, že si ho nemůžete nikam vzít) a rozhodl jsem se tedy pro dřevěný bokken a malý obušek “džutte”, abych se v případě náhlého útoku mečem mohl bránit.

Celkově jsme v tom krámu strávili asi dvě hodiny a pěkně jsme si popovídali s prodavačem, který byl - kdovíproč - Dán. A možná jsme pořád neskončili - Karel se věnuje lukostřelbě a zaujal ho dlouhý japonský luk “jumi”. Ten je ale nejen drahý, ale navíc opravdu obrovský - než se něčemu upíše, musí si ověřit, že mu ho v letadle vůbec přepraví.

Na památky už bylo pozdě, a tak jsme vyrazili do další nákupní uličky, kde si kluci už dřív všimli několika obchodů s figurkami. Po večeři (zašli jsme s Tomášem na okonomijaki do obchodního domu) diskutujeme o dalších plánech. Čas v Kjótu se nějak povážlivě krátí, a tak je rozhodnuto, že si za 600 jenů koupíme další celodenní jízdenku a věnujeme neděli památkám a muzeím. Tentokrát už doopravdy!