Ať žijí prameny!

DEN 21, úterý 24. 7. 2018

Ráno balíme, což už není nijak jednoduché. Musíme rozdělit suvenýry na pevné (například soška draka), měkké (například plyšová běluha) a křehké (například různé figurky) a vyčlenit ty křehké do zvláštních tašek. Kufry se nakonec daří zavřít, a tak směřujeme na nádraží. Nakonec jsme toho v Kjótu zas tolik nestihli! Ani jsem se nepodíval do chrámu Kijomizu-dere (tam se byl podívat jen Tomáš), který je hned u hotelu. Ech, stejně všechny vypadají skoro stejně…

Dnes máme předposlední stěhování. Přejíždíme do stanice Togura poblíž Nagana a vůbec to není jednoduchá cesta. Nejprve směřujeme šinkanzenem do Nagoji, a odtud rychlíkem do Šinonoi. Posledním krokem je lokálka, kde už JR pasy neplatí. A od nádraží Togura (ve městě Čikuma u stejnojmenné řeky) máme ještě kus cesty pěšky. Naštěstí nás svezl místní autobus, a to až skoro k našemu ubytování, Kamesei Rjokan.

Majitelem tohoto rjokanu je překvapivě vytáhlý Američan jménem Tyler, který se hrozně divil, že se tam tak sápeme. Prý by pro nás ochotně přijel autem - a navíc se dozvídáme, že v dojezdové vzdálenosti je ještě nádraží Obasute, které obsluhuje JR, takže jsme ani nemuseli platit lístek. No, propříště.

Když Tyler viděl naše katany, hned nás zavedl ke svému sousedovi. Ten byl vzdáleným potomkem skutečného samuraje a měl v domku slušnou sbírku jeho zbraní a dokonce i brnění. Mohli jsme si tedy “osahat” pravou, čtyři sta let starou katanu, a dokonce i mušketu.

Ale na další průzkumy města už je pozdě. Večeři v rjokanu nemáme (tu jsme objednali až na zítřek), a tak vyrážíme ven. Tyler nám poradil, že specialitou tohoto města je “ošibori udon” - silné nudle s vývarem z ředkví daikon. Zkusili jsme to a bylo to výborné - vývar byl dost ostrý (chutnal podobně jako naše ředkvičky), ale mohli jsme si do něj zamíchat pastu miso, a tím chuť zmírnit.

Večer zalézáme do horkého pramenu a chvíli se v něm tepelně upravujeme.

Na město Čikuma bohužel moc času nemáme. Zítra chceme stihnout pár věcí v okolí.