Den sedmnáctý - Hora zahalená mraky

K předešlému dni: Zapomněl jsem zmínit jednu událost v chrámu Toushou-guu. Narazili jsme tam na japonskou základní školu, která nás v rámci nějakého úkolu oblehla. Měli v rámci angličtiny za úkol zjistit nějaké informace od cizinců, získat od nich podpis a dát jim origami. Užili si s námi dost...

Náš pobyt v Japonsku se už téměř blíží ke konci. Ovšem ne celý najednou - postupně. Dnes například nadešel poslední den platnosti našeho JR pasu, známého též jako "kouzelný papírek na vlaky".

Jak se s japonskými vlaky rozloučit? Jak jinak, než tím, že se pojedeme podívat na jedno z nejznámějších a nejposvátnějších míst Japonska, na samotnou horu Fuji?

No, dobrá: nehodlali jsme jet přímo nahoru na horu. Jednak je to fyzicky velice náročné, ale také: hora Fuji je jedna z nejvýznamnějších dominant Japonska a přímo z té hory ji zkrátka tak dobře nevidíte. Ne že my bychom ji viděli nějak zvlášť dobře...

Posledního dne platnosti našeho JR pasu se také stalo něco, co jsme tu zatím nezažili: museli jsme si koupit lístek na vlak. Náš pas nás dokázal dopravit pouze do Ootsuki, dál už jela jiná železniční společnost. To je tady vůbec nějak časté: dopravní sítě jsou v rukou soukromých společností, a ty často vůbec neberou ohled na ostatní a o nějakých univerzálně platných jízdenkách si můžete nechat jen zdát. U vlaků to ještě není tak nápadné, protože společnost Japanese Railways pokrývá většinu území, ale například tady v Tokiu se metro dělí na dvě společnosti a, jak jsme zjistili, naše dvoudenní jízdenky zakoupené ještě na letišti v Naritě platí pouze pro jednu z nich.

A tak jsme se vydali vlakem společnosti Fujikyu do stanice Kawaguchiko. Ta leží u jednoho z pěti jezer v blízkosti hory Fuji - a i když se toto jezero pokládá za nejvíce komercializované, stále je to tam hezké. Projeli jsme se po něm lodí a vyjeli jsme lanovkou na blízkou horu Tenjou.

A hora Fuji? Inu, občas byla vidět, občas ne. Obalovaly ji mraky. Pro nás, kteří jsme ji znali jen z obrázků, bylo navíc zvláštní uvědomit si, že sněhová čepice, se kterou se vždy zobrazuje, není trvalá - teď, koncem léta, byl sopečný kužel naprosto holý. Kdybychom někomu ukázali snímky, možná by ani nepoznali, že se jedná právě o tuhle slavnou horu. Ale co naděláte? Byli jsme tam a viděli jsme ji na vlastní oči - to musí stačit.

Sjeli jsme zpět do Tokia, a zatímco Marek s matkou se už odebrali domů, Spock s Karlem se ještě podívali po městě. Zítra už nemůžeme nikam jet, a tak se podíváme, jak to vypadá přímo v Tokiu.