Jak prohlásila Markova matka, Japonsko je zemí, kde člověk najde všechno – jak historické památky, tak nejmodernější technické vymoženosti. Hned třetího dne naší cesty se to jasně ukázalo, a to hned v našem prvním cíli, městečku Narita.
Říkám „městečku“, protože jeho necelých sto padesát tisíc obyvatel je v porovnání s velkými metropolemi opravdu málo. Nicméně je to stále slušně velké místo, jak mohou naše nohy dosvědčit. Dopoledne jsme se vydali navštívit zdejší největší (a možná jedinou) památku: buddhistický chrám Narita-san Shinshou-ji. Byl postaven v roce 940, ale z této doby už se toho moc nedochovalo – všechny ty nádherné barvité budovy pocházejí až z doby mnohem pozdější. Ani socha božstva už prý není původní…
I když jsme zpočátku trochu bloudili a omylem jsme našli chrám, kde, jak jsme vyrozuměli, se udělují požehnání autům, aby bezpečně jezdila (existuje snad lepší ukázka spojení tradice a moderního světa?), nakonec jsme chrámový komplex našli a dlouho, dlouho procházeli jeho rozsáhlý pozemek se zahradami, pagodami a dalšími budovami. Uvedu jen tak namátkou několik postřehů:
Cikády – Cikády v Japonsku téměř neuvidíte, nebudete-li se velmi pozorně dívat po stromech. Slyšet je zato můžete všude, přinejmenším teď, ke konci léta. Jako by celé město byl jen koncertní sál pro jejich potěchu. Jejich vrzání je tu stálou kulisou, které neuniknete nikde.
Bambus – Přiznám se, poněkud to vyvádí z míry, když se díváte na les a náhle vám dojde, že ty stromy, které vidíte, nejsou stromy. Při cestě k chrámu jsme totiž narazili na bambusový hájek. Bambus je samozřejmě tráva, ale tenhle trávník bych sekal opravdu nerad.
Volnost přírody – Japonci, jak se zdá, mají zvláštní přístup ke svým zahradám. Na jednu stranu, některé keře a stromy v chrámovém komplexu byly velmi pečlivě zastřiženy do žádaného tvaru, na stranu druhou, jiné stromy na pozemku byly ponechány zcela samy sobě. Viděli jsme tak například strom, který se zřejmě kdysi pokusil spadnout, ale zachránil ho druhý strom rostoucí na druhé straně pěší cestičky. Strom stále žije, třebaže je šikmější než věž v Pise, a nikdo si, jak se zdá, nedělá starosti s tím, že by mohl jednoho krásného dne spadnout úplně a někoho přizabít.
Kapři a želvy – Naše znalosti japonštiny bohužel nestačí k tomu, abychom zjistili, proč se v tomto chrámu želvy těší tak vysoké vážnosti. Posuďte sami – v okrasných jezírkách se kromě obligátních japonských kaprů koi nacházela také obrovská spousta japonských želv. Kamenné ostrůvky, také vytvarované do podoby želv, zaplavily v takovém počtu, že to skutečně vypadalo, jako by měly krunýř. Bohužel jsme jim neměli co nabídnout…
No, a odpoledne jsme okusili modernější stránku Narity – nákupní centra, která se nacházejí ve stejné ulici jako hotel, pouze asi dva kilometry od něj.
V nakupování v Japonsku jsme zatím jen nováčky a neradi bychom se zatížili suvenýry hned na začátku cesty – na to bude dost času potom – ale zjišťujeme, že některé věci jsou v Japonsku v porovnání s Českou republikou neúměrně drahé (především ovoce), zatímco jiné, například ryby, jsou velmi levné a spousta dalších věcí v našich podmínkách není k sehnání vůbec. Příjemně nás překvapily ceny krabiček suši nebo bentou, které nejen že jsou poměrně nízké, ale navíc se mezi krabičkami dá vyhrabat nějaká, která má cenu ještě o dvacet až padesát procent sníženou. Takové krabičky jsou u konce trvanlivosti a musejí se rychle sníst, je to ale skutečně výborný způsob, jak se levně najíst.
Prošli jsme toho samozřejmě víc než jen potraviny (i když tam jsme se zastavili nejdřív, protože málo platné, pitný režim je pitný režim a naše spotřeba tekutin je ve zdejším vedru mnohem vyšší, než jsme mysleli). Navštívili jsme i obligátní patra s elektronikou a mangou (dokonce to tuším měli v jednom). Pravý ráj otaku byl ale ještě o kousek dál, v knihkupectví Book-Ace, kde jsme strávili velmi příjemné chvíle a poprvé jsme naše oblíbené hrdiny mohli pozorovat v jejich přirozeném prostředí. Nekoupili jsme ovšem téměř nic, přece jen budou později i lepší příležitosti.
V tuhle roční dobu se v Japonsku stmívá už chvíli po šesté hodině. Dorazili jsme do hotelu. Tento den, třetí den naší cesty, který jsme měli v plánu věnovat aklimatizaci, dopadl výborně. Zítra pak náš program začíná doopravdy: začíná nám platit čtrnáctidenní vlaková jízdenka, a tak vyrážíme do města, které se stane naším domovem téměř na týden: do Kjóta.
Žádné komentáře:
Okomentovat