Japonsko má, stejně jako Česká republika, svůj díl středověkých hradů. Dochovalo se jich ovšem jen málo; většina jich skončila jako zdroje stavebního materiálu pro další stavební projekty. Od té doby bylo několik hradů zrekonstruováno, ale to už tak nějak není ono. Byli jsme rozhodnutí navštívit nějaký původní, originální, pravý japonský hrad.
Nejslavnějším japonským hradem je samozřejmě hrad Himeji, a ten jsme také původně plánovali navštívit. Jenže zasáhl osud - hrad Himeji je v rekonstrukci a celý ho pokrývá lešení. Tam bychom z návštěvy nic neměli.
Rozhodli jsme se tedy pro jiný hrad - hrad Hikone, městečka ležícího poblíž Kjóta. K cestě jsme samozřejmě opět využili vlak; tentokrát lokální spoj, který necelých osmdesát kilometrů trati překonal za hodinu a kousek. A tak jsme se ocitli ve městě, které je, jak se zdá, zcela mimo běžné turistické trasy.
Ono to dává smysl - které hrady navštíví cizinec v České republice? Pražský hrad, možná Karlštejn. Kolik jich ale zavítá na Trosky nebo na Žebrák, pokud se vysloveně nejedná o nadšence přes hrady? Zkrátka a dobře, za celou dobu strávenou ve městečku Hikone jsme tam nenarazili na jediného dalšího Evropana či Američana. Dost možná jsme tam toho dne byli jedinými cizinci.
Což je na jednu stranu škoda, protože hrad Hikone je opravdu úžasné místo, které by si nikdo neměl nechat ujít. Ale trpí bohužel ve stínu svého většího a úspěšnějšího bratříčka Himeji.
Sám hrad se, jak už bývá u hradů zvykem, nachází na kopci, kam jsme se škrábali poměrně ztěžka. Pozdě jsme pochopili, proč jsou dole u vchodu zdarma k zapůjčení bambusové hole. Ale nakonec jsme se přes několik bran dostali až do vlastní budovy hradu. Ta má rozměry na hrad poněkud skromné - je to spíš takový větší domek. V tom jsme však po turistické trase prolezli, co se dalo. Zvláště schodiště dávala zabrat, byla totiž tak strmá, že šlo mnohdy spíše o žebříky. Navíc jsme celou dobu táhli v ruce boty - zatímco v Čechách vám na hradě dají návleky, v Japonsku vám dají pouze igelitový pytlík, do kterého si boty dáte.
Musím říct, že při pohledu na to krásné opevnění a dokonalou strategickou polohu jednotlivých věží člověk až zalituje toho, že tento hrad nebyl za celou svou historii ani jedinkrát napaden.
K hradu patří i zahrada s jezírkem. V typickém stylu japonských zahrad se jedná o místo, kam člověk chodí rozjímat, nikoli pracovat (to za něj udělá služebnictvo). Místo jako stvořené k tomu, abyste si sedli na lavičku a skládali básně o pomíjivosti života cikády, to vám povím.
Ale kromě tohoto hradu nebylo ve městě, které má pouze něco málo přes 100 000 obyvatel, celkem nic k vidění - s výjimkou místního maskota Hiko-nyan, bílé kočky v rohaté samurajské helmě, kterou jste mohli vidět všude. Poobědvali jsme u McDonalda, neboť i v cizině je občas dobré připomenout si chuť... jiné ciziny, a potom jsme prohlédli obchodní dům u nádraží.
Tam jsme pak ve čtvrtém patře narazili na "stojenový obchod", kde se všechno zboží bez rozdílu prodává za jednotnou cenu 100 jenů (+ 5 jenů daň). Skutečně zajímavé místo, pokud vám chybí prakticky cokoli z předmětů denní spotřeby - lze tam najít kosmetiku, ponožky, kuchyňské náčiní, atd.
Cesta vlakem zpět do Kjóta proběhla bez větších problémů. V Kjótu už ale nebyl čas na nějaké prohlížení města, a tak jsme alespoň vyjeli výtahem na vrchol Kjótské věže, abychom viděli, kde všude jsme ještě nebyli, a kam bychom se případně rádi podívali.
A po cestě autobusem zpět ke Kamikatsura Guest House se už připravujeme na zítřejší den.
Žádné komentáře:
Okomentovat